Zpovykaní pražáci

Obyvatelé české metropole i jejího okolí v posledních týdnech žijí humornými parafrázemi na výrok primátorky Adriany Krnáčové (dále jen Krnda) o zpovykaných pražácích. Nemám nejmenší důvod cítit k paní primátorce jakékoliv sympatie. Dokonce si troufnu tvrdit, že patřím do skupiny těch, kdo k ní mohou cítit zcela oprávněnou osobní averzi. Přesto nemohu nechat být některé zásadní skutečnosti, které mi brání účastnit se toho probíhajícího virtuálního lynčování.

  1. Jsem si jistý, že výrok o zpovykaných pražácích byl vytržen z kontextu toho, jak byl zamýšlen. Každý, kdo cestuje po světových metropolích, vám rád potvrdí, že v Praze skutečně zásadní problémy s dopravou nejsou. Máme fungující, spolehlivou, kvalitní hromadnou dopravu; určitě je ještě co zlepšovat, ale i stávající stav je více než dobrý. Dopravní kolapsy počítáme v Praze na desítky minut, a odehrávají se v časově omezených intervalech (ranní a odpolední špička, například). Lze předpokládat, že pokud budu projíždět širším centrem nebo pojedu po některé klíčové komunikaci ráno v půl osmé, téměř jistě se zdržím. Když pojedu v jedenáct, problémy mít pravděpodobně nebudu. Zkuste s takovou představou o kolabující metropoli jet do Paříže, Říma nebo dokonce do některé z východoasijských megapolí!
  2. Ano, v Praze se opravují ulice a mosty. Naštěstí! Díky rostoucím intenzitám dopravy jsou komunikace více a více zatěžovány. To vede k  jejich zastarávání. Opravy komunikací jsou stejně významné, jako výstavba nových. Je třeba opravovat vozovky, chodníky, a také měnit podobu ulic k lepšímu. To se dělá nejlépe tak, že se ulice zavře celá, nebo alespoň v podstatném rozsahu. Když to neopraví nyní, za pár let se může rekonstrukce protáhnout podstatně víc, než jen na pár měsíců. No, a že musím pár týdnů jezdit jinudy, nebo počkat na semaforu před uzávěrou? Jasně, netěší mne to, ale za tu opravenou ulici nebo postavený kus městského okruhu to přece stojí.
  3. Ty tunely stály tolik miliard a jsou furt zavřený! Tunely jsou zavřené cca 0,9 % provozního času proto, že po Praze jezdí obrovské množství aut, která se mají tendenci hromadit v úzkých místech. Úzká místa bezprostředně navazují na ta kapacitní, proto se s nimi musí zacházet podle teorie omezení. Takže operátoři, kteří řídí dopravu v Praze, musí proud vozidel zpomalovat, a případně jej postupně napouštět, aby se ty kolony vůbec někdy daly do pohybu. A to už vůbec nemluvím o tom, když se v tom úzkém místě někdo rozseká. Jistě, nejlepší by bylo, aby byly hotové oba okruhy, všechny radiály (včetně těch, které už mezitím plánovači z IPR z koncepce pro jistotu vymazali). Nebrání tomu ani neschopnost dopravních inženýrů a stavitelů silnic, ani nedostatek peněz, dokonce ani korupce. Brání tomu snaha vyhovět všem, profesionální oportunismus občanských iniciativ a virtuosita právníků. Každý by chtěl mít dálnici až u nosu, ale nejlépe aby po ní jezdil jen on sám. Obyvatelé Libuše a okolí si před časem prosadili trvalé zavření sjezdu z Pražského okruhu, aby teď najednou požadovali jeho otevření ve chvíli, jim teče do bot. Pokud chceme, aby se doprava v zemi zlepšila, v první řadě aktivně bojujme za to, aby se dokončila síť kapacitních komunikací. Pokud bojují jen odpůrci, nemůže to mít šťastný konec.
  4. Právě stojím na červené na Malovance. Co mi k tomu můžete sdělit? To je autentická citace z kontaktního formuláře na webu zkušebního provozu tunelového komplexu Blanka. Někteří lidé mají pocit, že povinnost zastavit na červenou se dotýká jejich osobnostních práv. Proto web, který má dávat informace o průběhu a dopadech zkušebního provozu technologického celku, funguje jako linka důvěry tety Sally. Stát na červené nebo jet sníženou rychlostí není zločin proti lidskosti. Mám právo jet, tak by se to dalo shrnout do téměř až volebního hesla. Jenže jet potřebují všichni, nikdo nepočká, nepojede jinudy, neodloží cestu na příští týden, kdy tu uzavřenou ulici zase otevřou. Jistě, uzavírky je třeba lépe koordinovat, ale ono se to prostě donekonečna odkládat nedá. Výsledkem je patová situace, všeobecný pocit ukřivdění a spousta negativních emocí. Pokud vás štvou politici, dobrá. Odmyslete si je a přestaňte aspoň předpokládat, že všude pracují naprostí idioti, kteří nechápou hloubku vašeho problému.
  5. Češi milují esúvéčka. To je fakt. Uvěřili marketingovým heslům, jak jsou to výborná a bezpečná auta, takže se teď po ulicích (potažmo silnicích) pohybují rozkydlé stodoly řízené jedinci často se silně podprůměrnými řidičskými schopnostmi. Neumí předvídat, manévrovat a parkovat. Nezajímají je nějaká omezení. Mají pocit, že ten zúžený pruh v omezení na dálnici je tam právě pro ně; takže ve výsledku jedou jako lanovka přímo po dělicí čáře. Zkouší projet zatravněný tramvajový pás. Objíždí kolonu příkopem a kruhový objezd v protisměru. Tyhle věci se fakt dějí, píšu jen o jevech, které jsem sám na vlastní oči viděl a na vlastní kůži zažil. Ale abych to neházel pouze na jednu skupinu řidičů: takhle uvažují a chovají se vlastně všichni. Chováme se, nejen za volantem, často sobecky, sebestředně. Auto je atributem obrovské míry osobní svobody; jenže ke svobodě vždy patří odpovědnost. Všichni na silnicích i mimo ně máme nějaké potřeby a cíle. Respektujme ostatní a přidejme do svého chování více trpělivosti a pokory. Každá kolona se nakonec rozjede, každá uzavírka nakonec skončí.

Podstata problému totiž překvapivě nesedí na radnici, ale nachází se v hlavě každého z nás. Chodíme k volbám s představou, že musíme do funkce poslat někoho, kdo zařídí zázrak. Nevolíme podle programu, ale podle halasných budovatelských hesel. Bude líp! Pusťte nás na ně! Prostě to postavíme! Rozum jsme vyměnili za emoce. Kolik lidí chce dnes a denně někoho hnát k zodpovědnosti za to, že musí stát na červené na semaforu? Nebo za to, že v kapacitně přetížené ulici je kolona způsobená dopravní nehodou? To nakonec vede k politice, založené na principu Slibem nezarmoutíš. Na onom známém pravidlu, že nikdo vám nedá, co vám mohu slíbit.

Voliči připustili devastaci tradičního politického systému, pod rouškou boje proti marginálnímu strašáku korupce. Postupně stvořili systém, který umožňuje transparentně nakupovat kancelářské sponky, ale je velmi obtížné v něm zajistit efektivní údržbu veřejných staveb, investice do jejich výstavby, modernizace a zavádění inovací. Po celé zemi padají zanedbané mosty, zatímco arogantní ministryně financí obhajuje patnáctitisícovou pokutu za nevydání účtenky na bonbony v ceně 15 korun.

Ano, Krnda to nezvládla. Ale je produktem toho neustálého volání po změnách, nových pořádcích, dobře metoucích košťatech. Černobílého vidění, hledání důvodů proč někoho nevolit, místo hledání průniků.

<pTakže, než začneme kopat do Krndy, začněme nejprve každý u sebe!

Podzim v Kamenici

Českokrumlovský podzim

Cesta do Kájova

Zlatá Koruna

Eisenstraße – Ybbstal

Admont