Když jsem se kdysi zapsal na vysokou školu, byl jsem srozuměn s tím, že budu muset sepsat postupně jednu až dvě závěrečné práce. Už mi pár bakalářek a diplomek rukama prošlo. Některé jsem jen lámal do sazby, v některých jsem opravoval chyby, a některé jsem částečně napsal. Takže oproti jiným aspektům studia, tady jsem naprosto přesně věděl, do čeho jdu.
Téma jsme si vybral svoje, vedoucí práce jsem oslovil včas, absolvoval nezbytnou administrativu a pak zbývalo ten román napsat. Prošel jsem obvyklými mezifázemi, kdy jsem promazával celé stránky textu, která jsem několik týdnů předtím pracně lepil dohromady. Ale s výsledkem jsem byl celkem spokojený. Vedoucí práce kupodivu také. Co pro můj ročník byla veliká premiéra, byla povinnost absolvovat tzv. kontrolu plagiátorství. Snad kvůli kdysi populárním postupům Školy čar a kouzel v Bradavicích (známé také jako plzeňská práva) je nutné ověřovat, kdo co odkud opsal, pokud to opsal, tak jestli nezapomněl uvést odkud a také, jestli toho náhodou neopsal příliš mnoho.
V praxi je to vlastně jednoduché. Napíše se celá práce, a ta se nahraje do veřejné části systému, kde je ověřeno, zda není plagiát. Pak se musí počkat týden, odevzdá se oficiálně a tím se pustí do neveřejné části ověřovacího systému, kde je znovu rozpitvána a vrácena škole obarvená jak ona slavná skripta, co se z nich učil Štěpán Šafránek v Básnících. Jen ta barevná legenda je trochu jiná. Jednou barvou jsou označené přiznané citace, jinou barvou ty nepřiznané a podobně. Hodnotí se míra podobnosti, procento rozsahu a výsledkem je jednoznačný verdikt.
Větší strach z toho nakonec měli pedagogové. I když komu by se líbila vidina, že možná bude muset přepisovat kus práce jen kvůli tomu, že umělá inteligence usoudí, že to odněkud opsal? Je lepší se fatalisticky smířit s tím, že to musí nějak dopadnout. A ono to nakonec dopadne. Celý třetí ročník se vedly vášnivé diskuse o tom, jestli to má nějaký smysl. Dle mého názoru ano, protože v dnešní době je jen otázka času kdy se dozvíme, kolik vysoce postavených politiků, různých jejich poradců nebo šedých eminencí si svoje diplomové práce v lepším případě opsalo, v horším případ kompletně koupilo. U některých se mi skoro nechce věřit, že by byli schopni napsat delší úvahu, natož celou vědeckou práci.
No a potom už jen udělat prezentaci, rozmyslet si obhajobu na pár minut mluvení a závěrečné zkoušky mohly začít.
