Cimrman chápe poznání jako proces v podstatě pozitivní, při němž se vymaňujeme z počátečního omylu, abychom – jak doslova říká – „stanuli nakonec před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou.“ To, že na konci poznání nevíme nic, je jen logickým důsledkem jeho externismu. V procesu poznání se totiž, jak jsme si ukázali na této křídě, blížíme k místu, kde věc není. Dojdeme-li tedy až k objektu samému, nedostaneme se, jak tvrdí Bohlen, k jádru věci, nýbrž šlápneme do prázdna. Takže na konci poznávacího procesu nevíme sice nic, ale zato to víme správně.
Cimrmanova teorie poznání
Úhelným kamenem oboru, který studuji, je matematický analýza. Už ve chvíli, kdy jsem vyplňoval přihlášku, mi bylo jasné, že školní matematika se od praktického života hodně liší, proto jsem se ještě před začátkem studia poohlédl po doučování; chtěl jsem se dostat na úroveň čerstvého maturanta, aby mne nepřekvapily úlohy, se kterými jsem skoro 20 let neměl co do činění. Hledal jsem pečlivě, vyzkoušel několik zkušebních lekcí u různých profesionálních doučitelů.
Prvním z nich byla firma, sídlící nedaleko od místa, kde jsem strávil dětství. Nostalgie. Jejich přístup byl zjevně zacílen na klasické studenty. Přijďte tehdy a tehdy; individuální přístup v termínech se nepřipouští, jak jsem brzy zjistil, v přístupu vlastně taky ne. Když narazíme na něco, co neumíte z dřívějška, máte smůlu, doučte se to, jak chcete, abyste nezdržoval ostatní.
Jako druhou jsem vyzkoušel firmu, která slibovala zcela originální přístup, individuální vedení studentů a vlastní efektivní systém výuky. V praxi to vypadalo tak, že každý dostal tablet (který v zásadě k ničemu nepotřeboval). V nevětrané místnosti byli čtyři studenti u flipchartů, mezi kterými rotoval lektor, zadával jim příklady a snažil se zjistit, kde končí jejich znalosti a začíná potřeba doučování. Z hodiny času se každému studentovi věnoval logicky asi 10 minut. Na můj dotaz, jak to bude vypadat příště, jsem se od manažera výuky dozvěděl, že to sice bude o něco lepší, ale nakonec, co byste taky za ty peníze chtěl? Paradoxní je, že jsem tuto firmu později ještě zkusil kontaktovat se žádostí o nastavení zcela individuálního kurzu, za vyšší cenu, ale už mi neodpověděli. Lektor byl génius, ale systém ve kterém byl nucen pracovat, byl zcela chaotický a neefektivní.
Dál jsem se už vydal cestou zcela individuální výuky. Na vyhledávači doučování jsem našel lektora, pána téměř důchodového věku, ke kterému jsem začal docházet po práci do kanceláře na lekce několikrát týdně. Sehnal jsem mu detailní sylabus matematiky z VŠ, kam jsem měl nastoupit, on si jej prostudoval a stanovil, co všechno musíme projít. Bylo to nadějné. Začali jsme klasicky, počítání úloh, vysvětlování dílčích nejasností. S tím jsem absolvoval asi 3 měsíce, a měl jsem pocit, že dělám maximum. Hned na začátku prvního semestru jsem zjistil, že s návaznostmi vysokoškolské matematiky si pán ne vždy poradí. A nakonec jsem byl postaven před nemilosrdné poznání, že obory, které pán z programu doučování zcela vyřadil jako nepotřebné, potřebuji od prvního cvičení. Byla z toho určitá deziluze a nakonec jsem se… nakonec jsem se musel všechno naučit a doučit sám.
Aby byl výčet kompletní: Ještě ve fázi, kdy jsem se již spoléhal pouze sám na sebe, zkusil jsem ještě na radu kolegy kontaktovat pána, který se prezentuje jako specialista na doučování matematiky právě pro ty, kdo se ke studiu vracejí z praxe. Nikdy jsme se neviděli, protože přes všechny líbivé sliby z webu mi již do telefonu oznámil, že budeme moci vždycky sejít někde v kavárně nebo fastfoodu, když náhodou budeme mít oba čas, a že domluva ideálně dva týdny předem. Tím jsem považoval tuto zkušenost za dostačující. Jediné co oceňuji, když už to nebylo možné zjistit z prezentace na webu, že mi nalil čistého vína v podstatě hned na začátku.
Nezbývalo tedy, než se do toho pustit. Sehnal jsem si širokou paletu materiálů pro zvládnutí nové látky, a především pro opakování té středoškolské. Můj hlavní problém je především v tom, že kvalitní výuka matematiky pro mne skončila se základní školou. Tam jsem docházel do třídy, která navazovala osm let na éru, kdy sem docházel můj starší bratr; ten s matematikou neměl nikdy problémy, a zatímco on po sobě zanechal stopy génia, já jsem si musel k pochopení některých zapeklitostí prošlapat své cestičky. Což ve mne zanechalo několik hřejivých vzpomínek na okamžiky, kdy naše matikářka ne a ne pochopit, že na to neseru, ale prostě to jen potřebuju v klidu pochopit.
Naše školství má určitě celou řadu charakteristických znaků. Jeden z nich pracovně nazývám bacilový fenomén. Kdo měl chřipku v sedmé třídě, neumí odmocniny. Kdo marodil v prváku na střední, neumí logaritmy. Celý systém je postaven tak, že pokud na chvíli z nějakého důvodu vystoupíte, nemáte šanci, že by vás to někdo ještě naučil. Inu, jak se říkalo na té proslulé polární výpravě: Kdo chvíli močil, močí opodál. Doučování svépomocí proto připomíná zlatokopeckou výpravu. Rýžujete písek, vybíráte zrnka zlata a každou chvíli si všimnete, že vám přerýžovaný materiál odplavuje voda a připlavuje další a další písek. Marnost. Frustrace. Nasranost. A chvíle optimismu, když to zase začíná dávat smysl, když do sebe jednotlivé kamínky mozaiky zase zapadají. A vztek na to, kolik času a energie, nakonec i prostředků jsem zbytečně vyplýtval na doučování, které prakticky nic nepřineslo. Zůstal jsem na to sám.
Existuje bohatá nabídka doučování, bohužel, většina slibů v nabídkách neodpovídá realitě. Ne každý, kdo nabízí doučování, umí učit; a doučování je, navzdory všem proklamacím, vždy neefektivní. Je to obchod s iluzí, kdy lidé mají pocit, že si kupují šanci, nebo dokonce jistotu splněné zkoušky. Kupují si falešnou naději a deziluze, která se nakonec dostaví, může být snadno i příčinou neúspěšného ukončení studia.
Nakonec jsem na to ale sám nezůstal. Spolužačka, ze které se po nesmělých začátcích vyklubala fajn kamarádka, je shodou okolností profesí matikářka. Kdo by to čekal? Pokud se mi nakonec podaří zkoušku z matiky zvládnout, bude také její zásluha. Uvidíme v lednu; čas běží…
