Zpátky do školy: 3. díl

Protože je hezky teplo, začaly potíže s tělocvikem.
Helenka Součková

Protože se kalendář přehoupnul do prosince, začaly potíže se zkouškami. Když jsem se po maturitě dostal do praxe, velice brzy se můj život změnil ve slalom od jedné zkoušky ke druhé. Odborná způsobilost, software, rekvalifikace, certifikace, vždycky jsem tím procházel s jistotou a vlastně si ten souboj se zkušební komisí i užíval. Proto jsem považoval za samozřejmé, že jsem se zapsal na první předtermín prvního předmětu, ze kterého bylo možné se nechat přezkoušet. Náhodou padla volba na angličtinu, která pro mne byla tak trochu strašákem. Považuji se za totální jazykový antitalent; moje schopnost domluvit se jakýmkoliv cizím jazykem, nebo třeba jen složit v něm zkoušku, se limitně blíží nule.

Ale šlo to. Dokonce výborně. Odcházel jsem ze zkoušky v mírně euforické fázi, s pocitem, že teď už to půjde hladce. O to více mne překvapilo, že od následující, a to poměrně velké zkoušky, jsem vyletěl jako po másle. Za čtyři a nazdar. A to jsem se učil víc než svědomitě. Celé Vánoce, volno před Novým rokem, každý den jsem se věnoval pročítání skript, učení, počítání, autotestům. A ono prd. Mohl jsem se sice vymlouvat na momentální indispozici, protože jsem si ten den vzal dvojnásobnou dávku léků na alergii a byl jsem lehce mimo, ale i tak jsem tušil: problém je někde jinde.

Prostě je toho moc. Od rána do večera v práci, po večerech nad učením, všechny víkendy v háji, ale výsledky spíše rozporuplné. Několik měsíců jsem se pokoušel naučit obě matematiky, jak matematickou analýzu tak lineární algebru. Výsledky byly zoufalé. A k tomu další předměty. Moje příprava se stala vzorem neefektivity! Rozhodl jsem se k okamžité změně; matematiku odložit o rok, a soustředit se na algebru a na ostatní předměty. Buď to vyjde, a pak mám šanci projít, nebo ne, a další snaha pokračovat bude ztráta času.

Lineární algebru jsem se naučil sám za dva týdny. Jel jsem na zkoušku s dvouhodinovým předstihem, seděl jsem v kavárně kousek od Zelené brány a znovu a znovu si procházel teorii, propočítával vzorové příklady, ověřoval postupy. Takovou trému jsem měl naposled snad někdy na základce. Ale ve škole jsem už byl naprosto v klidu. Přečetl, spočítal, odevzdal. A za hodinu se dozvěděl, že jsem to spočítal dobře.

Na konci zkouškového období jsem mohl konstatovat, že dělám zkoušky prakticky jen za 1 nebo za 4. Někdy v téhle době jsem začal brát studium opravdu vážně. Udělal jsem si studijní plán, do letního semestru si zapsal předměty ze druhého a třetího ročníku a ještě z jiného oboru, čistě ze zájmu. A bylo mi jasné, že matematice neujdu a budu se jí muset naučit. Že mám sice rok k dobru, ale ten uteče, jako voda. Díky zápisu předmětů ze třetího ročníku mi výuka začala bezprostředně po zkouškách, a já jsem bez oddychu navázal na zimní semestr novými přednáškami.

„To neděláš dobře, s těmi jedenácti zkouškama,“ řekl mi kolega, toliko student o rok výš vedlejší fakulty.

fes-budova

Podzim v Kamenici

Českokrumlovský podzim

Cesta do Kájova

Zlatá Koruna

Eisenstraße – Ybbstal

Admont