Má školní brašničko s penálem dřevěným,
s tebou jsem chodíval zeleným osením.
V tobě jsem nosíval většino jedničky
k radosti tatíčka, k radosti matičky.
Učitel Voříšek dávno již pod drnem
choulí se v hrobečku v kabátku chatrném.
Má školní brašničko s penálem dřevěným,
jak se ti, Voříšku, jak se ti odměním?
Vše, cos mě naučil, předám teď národu,
semínka z brašničky vydají úrodu.
Když jsem před lety rezignoval na snahu dostat se na vysokou školu, bral jsem to jako definitivní věc. Měl jsem práci, dost jiných starostí, a jak jsem si v praxi dostatečně ověřil, umím velmi dobře fungovat i bez titulu. Všichni kolem mne studovali, psali a obhajovali diplomové práce a já už se smířil s tím, že mne to nikdy nepotká. Z lidí, bazírujících na uvádění akademických titulů i na jmenovce u sklepní koje jsem měl jen legraci.
Jenže někde uvnitř jsem vždycky cítil, že to tak není. Potkával jsem hodně absolventů, a nejednou jsem měl pocit, že jejich schopnosti jsou dost hluboko pod mými. Cítil jsem, že bych měl mít ještě jeden pokus. Dlužím to své firmě, své rodině a především sám sobě. Jenže místo toho jsem řešil jiné věci. Zábavu. Koníčky. Práci. Vydělávání peněz i placení cizích účtů.
Vloni na podzim se kolega zmínil, jak studuje dálkově na fakultě v Pardubicích. Asi po měsíci jsem poprvé zkusil nahlédnout na univerzitní web a v únoru jsem měl už podanou přihlášku. A dneska, poslední červnový den, sedím po tolika letech ve škole… Všichni studenti ten den opustili ten převlečenej kriminál, kterému se eufemisticky říká škola. A já tady sedím. Před sebou mám první pokyny pro studenty, do indexu vypisuji předměty pro první semestr a celé se mi to zdá úplně neskutečné. Ale co. Aspoň bude o čem vyprávět.
Tak určitě.
V textu je použita citace básně Školní brašnička od Jaroslava Cimrmana.
