Minulý týden jsem na jedné zahraniční webové stránce našel zajímavý citát: Facebook is to socializing what masturbation is to sex. Nevzpomínám si, že bych na téma sociálních sítí četl výstižnější přirovnání. Postihuje samotnou podstatu tohoto fenoménu, a navíc velmi pěkně ilustruje, v jakém světě jeho uživatelé přežívají.
Pro naši současnost je charakteristické naprosté odosobnění vztahů, životních situací, zkrátka celého světa. Zvykáme si žít v imaginárním prostředí chatroomů, instant messagingu, mobilní komunikace. Nehmotné pro nás znamená víc, než opravdové, skutečné. Nevěříte? Vezměte si svůj telefon, nebo třeba e-mailový adresář, a začněte listovat. Dělejte si čárky, koho z těch lidí jste za poslední tři měsíce doopravdy viděli, a s kým jste si maximálně jen telefonovali nebo psali. Nepodvádějte! Není to soutěž, není potřeba vyhrát. Je to takový test toho, jestli se pořád ještě pohybujete v normálním, hmatatelném světě.
Když se v seznamu těch, které jste již kolik měsíců neviděli, odmyslíte lidi žijící za hranicemi nebo třeba na druhém konci světa, zůstane vám pravděpodobně pořád děsivě velká množina. Patří do ní lidé z rodiny, přátelé, bývalí spolužáci (u opravdu velmi pilných studentů třeba i současní). Telefonujete si s nimi, píšete si maily, ale přesto pro sebe téměř neexistujete. Nekritizuji vás za to. Mám stejný problém.
Co ale vnímám jako mnohem horší důsledek toho všeho, je změna vnímání hodnot. Existence v imaginárním světě, kde se mezilidské vztahy soustřeďují do moderních informačních kanálů, mění to, jak se lidé navzájem vnímají. Nedívají se na sebe, a když už ano, vidí jen to, co mají na sobě; nezajímá je podstata, ale pouze první, vnější dojem. Snad je to důsledek reklamy, která nás doprovází na každém kroku a která nás učí vnímat a identifikovat výrazné vizuální prvky během několika vteřin. Ale jsem si jistý, že čím dál víc lidí, a u mladých lidí je to alarmující procento, hodnotí lidi výhradně povrchně. Člověk může být třeba nositel Nobelovy ceny, ale bez vymazleného outfitu a posledního modelu od Nokie je to zkrátka lůzr. Je to jen další z pilířů virtuality naší existence.
Taková všeprostupující lhostejnost je živnou půdou pro ty, kdo utvářejí podmínky pro náš život – pro politiky. Zkuste se nad tím zamyslet, a možná vám to nepřijde tak absurdní, jak to na první pohled vypadá. Dnešní politici – a je úplně jedno, pod jakou patří stranu, nebo jaký názorový směr reprezentují – využívají služeb nesčetného počtu PR agentur. Tihle profesionálové v ohýbání skutečnosti a vymývání mozků jsou experti na vytváření umělých kauz a zcela imaginárních hodnot, pro které používají označení jako pozitivní komunikace nebo mediální obraz. Dopustí-li se někdo v politice přehmatu, který unikne na veřejnost (do médií), vznikne kauza. Politik zmobilizuje svoje PR specialisty, kteří zmapují situaci, vytipují témata a začnou vyvíjet činnost směřující k tomu, aby se na přehmat zapomnělo. Cílem je opětovné vytvoření pozitivního mediálního obrazu. Neřeší se příčiny, ale pouze se zahlazují nejkřiklavější důsledky. Zbraní těžšího kalibru jsou potom umělé kauzy. Fungují asi takto: pan politik má na botě hovno, všichni to vidí, ale my mu tu botu trochu přeleštíme. Hovno smrdí čím dál víc, ovšem lid je oslněn blýskající se polobotkou. Proto máme v Praze desítky kilometrů cyklotras, po kterých téměř nikdo nejezdí, ale mediální obraz odpovídá vynaloženým prostředkům. Leštění špinavé boty totiž něco stojí.
Podobný mechanismus by nikdy nefungoval, kdyby lidé přemýšleli o souvislostech. Kdyby většina z nás nebyla povrchní. Protože pak bychom se tou nablýskanou botou nenechali oslnit. Věděli bychom, co je na ní zespodu nalepené, a jak moc to páchne. Asi proto musí mít svůj profil na Facebooku každá druhá firma nebo produkt, o politicích ani nemluvím. Protože musí lidi oslovit za použití správně naředěných informací. Fakta nikoho nezajímají, ale musíme získat co nejvíc těch, kterým se to líbí, a pak s nimi můžeme libovolně manipulovat. Jako bonus získáme marketingově využitelná čísla. Čím víc lidí dokážeme opít rohlíkem, tím lépe!
Věřím tomu, že informace jsou v dnešní době synonymem moci, svým způsobem víc, než hmotné statky. Musíme je umět chránit před zneužitím, umět s nimi pracovat a především, musíme si je umět dávat do souvislostí. Facebook a podobné služby lidi učí pravý opak. Svěřují svoje osobní informace bez mrknutí oka nejen ostatním uživatelům, ale také lidem, které vůbec neznají. Vnímají svoje okolí v podobě útržkovitých informací, propadají se do určité virtuální nereality, kde někdo jiný může neuvěřitelně snadno manipulovat s jejich životy, názory a potřebami. A je jim to v podstatě úplně jedno. Zato existuje pár jedinců, kteří z oho všeho mají každý den čím dál větší profit.
