Pochopit ženu – to člověk spíš porozumí nekonečnu.
Možná už od dětství mám slabost pro ženy. A nejen v tom smyslu, v jakém se většinou takový obrat používá. Můj vztah k ženám je v podstatě ambivalentní. Vážím si jich, obdivuji je, považuji je za rovnocennou, často výraznější a důležitější polovinu lidstva. Ne vždy je úplně chápu; jejich svět je pro mne fascinující a šílený zároveň. Jsem rád, že jsou dnes ženy emancipované, sebevědomé, mohou a dokáží stát na vlastních nohách a umí být samostatné; mnohdy více, než řada z nás, mužů. Nikdy jsem žádnou ženu nepodceňoval proto, že je žena. A snažil jsem se, pokud to bylo v mých silách, žádnou ze stejného důvodu neprotěžovat, nezvýhodňovat.
Je známo, že ženy bývají často připodobňovány k drůbeži. Souhlasím. Ne proto, že by snad takto byly označovány za hloupé, ale proto, jak se hejno drůbeže sociálně chová. Spolu kvoká, spolu hrabe, a ač kompaktní proti ohrožení zvenčí, neustále se trumfuje, která lépe kvoká, lépe hrabe a má větší vejce. Všichni lidé jsou od přírody přirozeně soutěživí, a jsou to pak především ženy, které se dokáží upnout na jedinou myšlenku – trumfnout svoji sokyni, sousedku, sestru, kamarádku. Případně kohokoli, koho v tu chvíli samy označí za protivníka. Když se někdo postaví průměrnému muži, dočká se maximálně toho, že dostane pár po hubě. Tím je věc vyřízená. Když se ale dostane do sporu s průměrnou ženou, během několika vteřin bude čelit záplavě emotivních reakcí, okamžitou hysterií počínaje a dlouhotrvající krevní mstou konče. Žena umí milovat stejně prudce jako nenávidět, toužit po něčem, o něco se snažit, vše dělá vždy naplno. Někdy bez ohledu na důsledky.
Na tomto fenoménu je založený celý systém obchodu s čímkoli, mimo zboží základní potřeby, nebo specifických prostředků a výrobků (až někdo přijde na to, jak prodat ženě motorovou pilu pod záminkou, že s tímto nástrojem bude mladší, přitažlivější a její pleť o 67% více hydratovaná, bude to definitivní konec Bédi Trávníčka). Ženy jsou hybatelkami obchodu. Jejich dovednosti souvisejí se schopností nakoupit, nebo chtít nakoupit cokoliv, o čem jsou vnitřně přesvědčeny, že je pro ně nezbytné. Jemná vnější motivace se v takovém případě dokáže tak rychle proměnit v motivaci vnitřní, že by to stálo za podrobnější psychologickou studii. Když vidí reklamu na nový parfém, nevadí, že neví jak, a jestli vůbec, ta věc voní; důležité je, že reklama vypadá dobře. Potom žádná investice není nepřiměřená, protože zaplacením za krabičku s příslušným flakonem stává se jeho majitelka součástí krásného světa na té tak dobře vypadající reklamní fotografii. Jen proto jsou v reklamách na zboží pro ženy fotografie jiných dokonalých žen, s perfektně vyžehlenými tvary, vyleštěným makeupem a perfektním outfitem. Každá chce být taková; a především – chce být taková dříve a mnohem více, než všechny ostatní.
Je to snad proto, že to po nich chceme my, muži? Nemyslím si, že každý muž je podivná existence v koženém saku, vydržující si samostatně nemyslící stvoření pohlaví ženského s kladným vztahem k penězům, ochotné v určitou chvíli zavřít oči a držet. Každý muž nepotřebuje mít doma princeznu, s bezchybnou pletí, anatomicky nepřirozenými proporcemi a měsíčními udržovacími náklady ve výši dvojnásobku nadprůměrného hrubého platu. Normální chlap chce normální ženskou. Takovou, která je zdravá, chytrá, rozumná, a se kterou se dá i mluvit. A jestli nemá vlasy jako v reklamě, nevypadá jako modelka z titulní strany magazínu a třeba není optikou reklamní fotografie zcela dokonalá? No a co? Copak je dokonalost měřitelná či univerzální veličina?
Na přesvědčení žen o tom, jak moc je chceme mít bezchybné, se podepisuje těch několik procent mužů, kteří se snaží mermomocí přesvědčit sami sebe a své okolí, že všechno se dá koupit za peníze. Že sami jsou dokonalí. Investují do toho, aby vytvářeli dojem výjimečnosti. Dojem. Pozlátko. Něco povrchního, co zmizí stejně snadno, jako to vzniklo. Macho pokročilejšího věku, s reprezentativní partnerkou, libující si ve zdánlivém luxusu. Reálně menšinový jev. Oproti tomu žena nakupující podle měřítek jeho světa je kupodivu jev mnohem častější.
Jsem si jistý, že ženy podléhají reklamě především kvůli sobě samým. Bývají pro to doslova k nezaplacení. Chtějí se navzájem trumfovat, hnát se za nesplnitelným iracionálním ideálem, tak pomíjivým, že ztrácí smysl ještě před svým naplněním. Utrácejí za kosmetiku, jejíž funkce je marketingově zveličována. Utrácejí za fitness, biopotraviny, oblečení, telefony, šperky, módní doplňky. Často tak činí kolektivně v organizovaném hejnu. Samostatnou kapitolou jsou potom kosmetické operace a procedury. Už asi stokrát jsem vyslechl rozhovor několika slečen, ve kterém zazněla věta „to je ti super cvičení, člověk má parádní pocit, jak pro sebe něco dělá“. Většině návštěvnic fitness center nejde ani tak o cvičení samotné, ale pod civilizačním tlakem si chodí kupovat pocit, že pro sebe něco dělají. Chůze pěšky na metro, procházka přírodou nebo natírání plotu jsou prima, ale téhle cílové skupině to nestačí, protože jim k tomu nikdo nepřibaluje ten správný pocit. Navíc hodina natírání plotu není korunována pocitem, že „to stačí, už sem toho pro sebe udělala dost“. Stejně tak cesta pěšky na metro není cool, protože skončí tím, že člověk prostě dojde k eskalátoru. Proto se každý rok objeví nějaké úžasné, skvělé a cool cvičení, kterému se řekne třeba… zumba. Vymyslí se přiměřeně blbý, snadno zapamatovatelný a především exotický název (za každou cenu vyniknout před ostatními! něco extra!) a hned máme spolehlivou zásobárnu dobrého pocitu. Podobně můžeme hledat příklady v dalších oblastech, které jsem zmínil. Ovšem pozor – já netvrdím, že kosmetika je zbytečná, biopotraviny špatné, nebo cvičení nesmyslné, naopak. Tvrdím pouze, že kolem těchto komodit je úmyslně vytvářená poptávka, kdy se brnká na ty správné struny v duších žen.
A není to jen zboží samotné. Jde o prostředí, ve kterém je nabízeno. Ať navštívíme jakékoliv obchodní centrum, jsou všechna stejná a všechna jsou navržena pro určitý typ klientely. S jistou mírou nadsázky se dá říci, že v takovém prostředí se dobře cítí jen povrchní ženská a metrosexuál (což je něco jako povrchní ženská s defektní hormonální výbavou). To prostředí je vždycky stejné: budí dojem luxusu, hraje v něm stejně pitomá hudba, jsou v něm stejné reklamy, vývěsní štíty, správně tónovaná světla. Stejné prodavačky v něm nabízejí stejné zboží. Je to tu zas. Dojem. Pozlátko. Jakoby to všechno bylo ušito na míru povrchnosti. V takovém prostředí žena ztrácí zábrany, a začíná bezhlavě nakupovat. Zboží nepotřebuje, ale potřebuje pocit, který s ním má podvědomě spojený. Být šťastná a spokojená znamená, stát se navždycky součástí reklamy na parfém. A dosáhnout toho co nejdřív, protože je to v módě a za chvíli to bude mít polovina holek v kurníku, tedy pardon, v kanceláři.
Řídí tento svět opravdu muži? Jistě, muži jsou ti, kteří někdy všechny tyto radovánky přímo či nepřímo platí. Ale kdo tady určuje pravidla? Kdo vytváří ten vysněný svět z plakátu, po kterém všechny ty ženy v obchodních centrech baží, v rámci onoho pomyslného přebíjení se v kvalitě vajec? Na škole jsem se například setkal s názorem, že deformované ideály vyhublých modelek mají na svědomí homosexuálové z modní branže. Dnes tomu až tak moc nevěřím. Myslím si, že to křivé zrcadlo si nastavují ženy samy. Když Ivanka G. s kamarádkami a dětmi vyrazí na hory do Krkonoš, stráví čas na řadě zkrášlovacích procedur a pochlubí se outfitem za 300 tisíc korun, je o tom článek, který má nulovou informační hodnotu, ale ve slepi… ženském mozku se objeví zpočátku neznatelná myšlenka. „Ona to má. Já to nemám. Ale chci to. Nepotřebuju to, ale chci to! Nevadí, že na to nemám. Musím to mít! A o víkendu pojedem do nejbližšího nákupního centra, kde se musí koupit zimní kompletek třeba jen za 3500, ale vypadá jako ten z fotky. A na tu čokoládovou masáž půjdu taky, protože Partyšová řekla, že je to boží.“
Jsou na světě i jiné ženy. Naštěstí. Dlouhodobě se s trpělivostí hledače pokladů věnují pátrání po takové. A dokonce jsem nějaké i našel. Nenakupují, lépe řečeno nakupují, ale spíše racionálně a příležitostně, hlavně na základě opravdové potřeby. Dokáží být šťastné z jiných pohnutek, než je narvaná taška z nákupní galerie. Chtějí mít rodinu ne proto, že je to v módě, ale proto, že je to pro ně naplnění smyslu bytí. Vypadá to idylisticky. Ale! Ony také soutěží. Model chování je stejný. Začne to nenápadně, a zlom nastane, když se z nich stanou maminky. Když se potká několik maminek v parku, chovají se navenek jako kompaktní hejno. Nadšeně kvokají, stěžují si na počasí, dětské nemoci, na to jak zdražili Sunar. A přitom mezi nimi zuří neustávající tichý boj. To moje vejce je hezčí! To moje už chodí! A to nic není, protože to moje už umí číst!! Nedej bože, když se začnou překřikovat, která má to vejce navlečené v lepším oblečku…
Neměnný ženský princip bývá přítomný v řadě všedních situací. Když v bytě vyhoří pojistky, a existuje možnost, že během dalších 24 hodin nepůjde elektřina, dají se udělat dvě věci. Dá se obejít byt, zkontrolovat co by mohlo být zapnuté, abychom nevyhořeli, a zajistit lednici, aby kazící se potraviny zůstaly co nejdéle nezničené. Dá se najít náhradní řešení kam se uchýlit na dobu výpadku, jak zajistit teplo a bezpečí.
Ženská si umyje vlasy, dokud je v bojleru teplá voda; jde totiž na rodinnou návštěvu a s neumytými vlasy by nevypadala dobře.
Není to tak, že by muži byli z Marsu a ženy z Venuše. Máme hrozně moc společného. Nene. Všichni jsme ze Země.
Ovšem na každý pád, ženy jsou z nějaké jiné polokoule…
Komentář na závěr: Tento článek vznikal průběžně, na základě různých postřehů ze života. Je psán s nadsázkou. Můj názor na ženy je ve skutečnosti opravdu pozitivní a jejich specifické myšlení mi většinou připadá spíše roztomilé.
