O lidské fantazii a konci světa

Na střední škole jsme s kamarádem měli oblíbenou zábavu. Při jízdě metrem, tramvají nebo třeba při trávení nudného času ve škole jsme se zaobírali teoretickou myšlenkou, co by se stalo, kdyby v tu chvíli došlo k nějaké naprosto šílené katastrofě. Všude jinde by skončil svět tak, jako ho známe. Nic by nefungovalo, nebyly by dostupné zdroje, a bylo by nutné začít znovu. Lidstvo by začalo od nuly, tvořené právě jen osazenstvem jedné soupravy metra nebo třídy.

Hlavně takhle na jaře, nebo v horkých letních dnech bylo inspirující představovat si, jak by asi vypadala obnova lidstva. Zvlášť příjemné to bylo v době brzkého odpoledne, kdy holky skončily ve škole a jely domů tím samým metrem, co my. Občas se přistihnu, že na tyhle časy rád vzpomínám. Ano, přiznávám, dělám to pořád. Ne vždycky, ale občas ano. Zrovna minulý týden, kdy byly dny tak horké, že to ani nevypadalo jako přelom dubna a května, ale minimálně jako začátek července. Ženy a dívky přezbrojily na letní šaty, a mně se hned do hlavy začaly dostávat mé oblíbené apokalyptické vize.

Bohužel jsme zjistil, že už to není co bývalo. Člověk se s léty mění, a moje myšlení začíná být tak nějak prakticky zaostřené na praktickou stránku věci. Možná spíš neprakticky… Copak by bylo možné obnovovat genofond lidstva s touhle snůškou vyšlechtěných ženských, které tráví většinu času po soláriích a na kosmetice, nejsou kolikrát schopné dojít pěšky dvě zastávky, když náhodou nejede tramvaj a oblíbeným místem relaxace je pro ně nákupní galerie?

Nějak mi ty virtuální hry časem zhořkly. Pořád slyším, jak se svět změnil. Ale není to spíš tak, že se změnila naše společnost, že se změnili lidé a jejich způsob života? Chtěl bych na chvíli vrátit tu středoškolskou bezstarostnost. Ještě štěstí, že je pořád možné narazit i na někoho úplně normálního.

Krásné jaro! ;-)

Podzim v Kamenici

Českokrumlovský podzim

Cesta do Kájova

Zlatá Koruna

Eisenstraße – Ybbstal

Admont