Před pár dny mne potkal úspěch. Završení několika let trpělivé a poctivé práce, získávání zkušeností, vzdělávání se, zkoumání slepých uliček. Druhé místo ve světové fotografické soutěži je skutečně uspokojivá satisfakce. Každý, kdo se věnuje jakékoliv tvůrčí práci, touží více či méně po úspěchu. Je lhostejno, jestli maluje, sochá, fotografuje nebo píše. Chce uspět. Chce, aby jeho dílo bylo publikováno a pokud možno i oceněno; a pokud to ocenění má nějaký zvonivý zvuk, tím lépe. Nejde tu o vynášení do hvězdných výšin. Jde o vědomí, že to neděláte zbytečně.
Když se ohlédnu za příběhem vítězné fotografie, není to nijak strhující drama. Přijel jsem na stavbu, sfáral do ražené strojovny vzduchotechniky, kde jsem celkem rychle objevil ideální hru světel a stínů na stěnách ohromné kaverny, která poskytla ideální kulisu několika lidským postavám v prvním plánu. Ano, fotil jsem ten snímek pro soutěž. Ano, chtěl jsem s ním uspět, a chtěl jsem jeho prostřednictvím něco sdělit. Podzemní dílo – v něm, pro srovnání, člověk. Lidský rozměr. Evidentně se našli lidé, kteří to sdělení dovedli přečíst. Jsem rád, jsem spokojený s výsledkem. Mám motivaci pro příště. Je to ale opravdu to, co od té práce čekám? Je takový úspěch opravdu tím skutečným cílem?
Odpověď je jednoduchá, a možná překvapivá. Ne. Úspěch je fajn, ale nakonec jsem zjistil, že za něj neumím ani přijmout gratulace, neumím ho okomentovat i chlubit se jím, a svým způsobem se těším, až trochu upadne v zapomnění. Neumím se povznést nad negativní ohlasy, které zákonitě vyvolává.
Mnohem větší radost mám z toho, že jsem se díky práci seznámil s několika lidmi, se kterými je každý další nový den o něco příjemnější. Lidé, se kterými denně pracuji a přesto je beru spíše jako přátele. Lidé, které jsem právě díky práci víceméně náhodně poznal; stali se z nich přátelé, prostě jen proto, že si máme co říct. A pak jsou tu další lidé, kteří to vše nějak propojují, aby to dávalo smysl.
Zní to trochu zmateně, ale co chci říct: Není pro mne důležité, že mi několikaletá práce přinesla uznání a úspěch. Je pro mne mnohem důležitější, že přinesla do mých kruhů lidi, bez kterých si neumím představit svůj život. Díky kterým mohu začít realizovat projekty, jaké jsem vždy toužil dělat. Smysluplnou fotografickou práci, kterou bude možné uskutečnit i díky tomu, že se opře o mezinárodní úspěch. Každá jednotlivost teď dává smysl. Kontakty nasbírané na různých stranách během tří let. Jednoduché nápady propletené do promyšleného funkčního konceptu. Zdánlivě nesouvisející střípky mozaiky poskládají během několika měsíců výsledné dílo, které pomůže dobré věci.
Pak se snad budu i rád chlubit.
