Už je to pěkně dlouho, co na Bělehradské otevřeli vegetariánskou restauraci. Teda, nic proti. Já vegetariány respektuju, stejně jako respektuju věřící nebo lidi, který se dokážou nadchnout pro cokoliv. Je to jejich věc. A pokud ostatní respektujou můj životní prostor, moje názory a moji svobodu, ať se sami krmí obilnými klíčky a zapíjejí to třeba ironem, že jo.
Je teda pravda, že jsem pár militantních vegošů v životě potkal. Říkám jim bezmasíčka. Jedna taková milovnice neplnohodnotných bílkovin na mne kdysi hystericky prskala, že jsem vrah, protože jíst maso je vražda. A že když chci mír (kdo by kurva nechtěl?), že musím jíst jen zeleninu a soju, bejt veggie a jezdit na kole. Jinak že mám na rukou krev a budu mít špatnou karmu. Řek jsem jí tenkrát, že je mi to fuk, protože mám doma ústřední topení a rozvod teplý vody po celým baráku z kotelny, byla to fakticky moc pěkná scénka. Čím víc jsem byl nad věcí, tím víc byla nepříčetná. Možná v tom hrála roli její dost nevyvážená životospráva a tou cestou nalomený zdraví, i to duševní. Nebo byla frustrovaná nějak jinak, bůhví. Mimo jiný mi tvrdila, že maso od momentu porážky hnije a kazí se a proto že taky máme v žaludku hřbitov, heč.
No, nevím. Pokaždé, když jdu přes roh Tyláku, nebo přímo Bělehradskou ulicí, cítím posledních pár měsíců z té jejich jídelny takový smrad, že s takovým jsem se nesetkal ani při své brigádě v masně. A že jsem tam zkusil přivonět ledacos. Ale ani naložený maso na uzení, ani dršťky zapomenutý přes víkend venku z lednice, ba ani ledvinky s prošlou záruční lhůtou nesmrdí tak, jako vegetariánská jídelna. A to je prostě fakt.
