Na samém konci června jsem měl možnost strávit pár dní na dovolené u Thunského jezera ve Švýcarsku. Byla to dovolená relativně krátká, ale plná zážitků a dojmů, které pro mne byly v mnohém překvapivé. Pokusil jsem se je zde utřídit, aniž by na sebe jednotlivé myšlenky nějak bezprostředně navazovaly.
Opravdu je snadné ujet na jeden zátah skoro 900 kilometrů. V dobrém autě a po dobré silnici to není problém. Jeli jsme většinu času přes Německo. Tvrdím, že na tamních dálnicích je neomezená rychlost proto, aby měl člověk tu nudnou cestu co nejdříve za sebou. Německé dálnice nejsou ve výrazně lepším technickém stavu než nové úseky našich dálnic. Ale jsou kapacitnější a ve vyšší rychlosti ty praskliny člověk tak nevnímá. Výhradně východoevropští řidiči kamionů se předjíždějí za každou cenu a brzdí provoz; jinak mají němečtí řidiči stejný sklon prasit jako řidiči u nás.
Ve Švýcarsku je to jiné. Dálnice se podobají našim rychlostním silnicím (například R10 na Liberec). Oblouky jsou ostřejší, stoupání a klesání často také. Nejsou výjimkou úseky, kde je komunikace obousměrná, v každém směru vedená jen jedním pruhem. Ale řidiči jsou disciplinovaní. Drží maximální možnou rychlost, doprava je plynulá, nikdo nevyšiluje, divoce nepředjíždí, nevybrzďuje ostatní a nevynucuje si místo divokým blikáním světel. Asi to souvisí s celkovou mentalitou té země, ale k tomu se ještě dostanu.
Pokud toužíte cestovat do Švýcarska, potřebujete dálniční známku. V prodeji je pouze celoroční varianta. Bez ní nemá smysl do Švýcarska jezdit. V některých oblastech dálnice představují jedinou možnou trasu. Ne všechny úseky dálnic a rychlostních silnic jsou luxusní, ale dojedete kam chcete, bez poškození auta, plynule a v rozumném čase.
Souvisí to jistě s reliéfem zdejší krajiny. Nemám rád Německo, protože je většinu času horizontální. Placaté. Nudné. Švýcarsko je vertikální krajina. Okolo vás se zvedají kopce, masivy tak v vysoké, že na nich můžete pozorovat různé stupně socializace krajiny od městeček na úpatí, přes vesnice až k jednotlivým samotám, které přecházejí v jednolité lesy s mýtinami a nakonec pásmo horské kleče, měnící se ve skalní štíty, nezřídka pokryté sněhovou pokrývkou. Celé to připomíná krajinky z modelové železnice. A co mne osobně uchvátilo nejvíce, jsou barvy. Zelená je jasně zelená, modrá je jasně modrá, vzduch je naprosto čistý a na první dojem je to doslova oslepující podívaná. Bydleli jsme na břehu Thunského jezera, přítomnost vody to celé ještě umocňuje. Tak nějak si představuji pozemský ráj.
Za mého dětství se u nás doma objevovaly kalendáře jedné nejmenované firmy se sídlem ve Švýcarsku. Mám ty nádherné barevné obrázky v paměti, jak mne fascinovaly svou dokonalostí. Vždycky jsem si myslel, že to není realita. Jako ty obrázky na puzzle od Ravensburgeru. Že ta krajina nemůže být tak uklizená, urovnaná do posledního stébla trávy, zkrátka, že je to celé dílo retušéra. Není. Ve Švýcarsku je chorobný pořádek. Když jsme po dvou dnech pobytu našli pohozený kelímek u cesty, měli jsme pocit zadostiučinění. Také v nás hlodalo podezření, že ho tam pohodil nějaký Čech. Když jsem ráno sešel od hotelu na pláž k jezeru, a našel jsem na zemi tři plechovky od limonády, sebral jsem je a hodil do koše. Asi proto, aby si nikdo nemyslel, že jsem je tam odhodil já.
Méně než samotná krajina jsou ve Švýcarsku přívětiví jeho obyvatelé. Je všeobecně známo, že původní obyvatelé této alpské republiky jsou vlastně mixem tří národností. Možná právě to, z kterého směru v kom převažují geny, rozhodují o tom, jak se chová. Všeobecně platí, že Švýcaři jsou právem velmi hrdí lidé, ve většině případů velmi srdeční a otevření. Někteří více, někteří méně. Mají rádi svůj klid, ctí svá vlastní pravidla (viz chování v silničním provozu). U některých je znát odtažitost od cizinců, ale řekněme si upřímně – co je špatného na tom, pokud si někdo chce chránit svůj kus světa a nechce jej dát v plen? Mělo by to být naopak přirozené, na rozdíl od bezhlavé otevřenosti zbytku Evropy, která již přestává být Evropou. Švýcarsko představuje v tomto směru prubířský kámen multikulturalismu. Jak chcete nařknout příslušníky národa, který je sám o sobě mixem všech národů sousedících, že jsou v jádru xenofobní? Myslím si, že právě tyto drobné nuance představují oblast, ve které se od Švýcarů máme hodně co učit.
Součástí přirozené selekce, kdo do země přijede a kdo ne, jsou zdejší ceny. Vyrazili jsme do Švýcarska vybaveni informací, že minimální částka k přežití je v přepočtu 500 korun na osobu a den. Je to pravda, ale bavíme se skutečně jen o přežití. Ceny ve stravování jsou na naše poměry skutečně vysoké, stejně tak bydlení. Nedoporučuji v průběhu pobytu přepočítávat ceny zpětně na naši měnu, protože potom i obyčejná minerálka výrazně zhořkne na jazyku. Paradoxně levné jsou zde pohonné hmoty (cena v podstatě shodná jako u nás) a levnější potraviny jsou v běžných obchodech. Někde se dá platit Eurem.
Při cestování jsme navštívili i dvě větší města – Thun a především Luzern, s jeho slavným dřevěným mostem Kapellbrucke. Města mají neuvěřitelně přívětivou atmosféru, trochu připomínající lázeňská města nebo starou Bratislavu. Čas tady plyne trochu jinak. Veřejný prostor přímo zve k poznání, k sezení na lavičce a sledování okolního cvrkotu. Neodjížděli jsme rádi. Rád cestuji, rád poznávám místa prodchnutá historií a úchvatné přírodní scenérie. Rád se z těch míst vracím. Jak se říká, i cesta může být cíl. Poznal jsem spoustu nádherných krajin, ale vždycky jsem se rád vracel domů, do krajiny kde jsem se narodil. Pokaždé když jsem zvažoval odejít do zahraničí, odloučení mé vnitřní a vnější krajiny bylo pro mne nemyslitelné. V tomto směru mne Švýcarsko změnilo. Zdejší atmosféra, barevné palety toho pestrého světa jezer, zelených údolí a horských štítů, na mne zapůsobily nesmírně silně. Doporučuji.
