JK

Narodil jsem se na samém konci sedmdesátých let v Praze, a vyrostl na Vinohradech, kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Jsem dítětem areálu jablkového štrůdlu, nejvíc doma na jihu Čech. Mám rád krajinu, kde ranní mlhu rozpouští paprsky slunce, odrážející se od hladiny rybníků.

V roce 1998 jsem spojil svůj profesní život s projektovou a konzultační společností SATRA. Pod jejím jménem jsem postupně nasbíral zkušenosti a později úspěchy v několika oborech. Příležitostně pracuji také na své jméno; jsem dodavatelem imageových i reportážních fotografií pro několik renomovaných odborných magazínů a pro stavební firmy.

Od relativně monotematického záběru hledám fotografickou alternativu v oblasti volných prací na zakázku i při cestování od hladiny moře až k horským vrcholkům, kdy je fotoaparát nezbytnou součástí vybavení.

Curriculum vitae

Stěhování z Prahy do Středních Čech.

Úspěšné zakončení magisterského studia.

Zahájení studia na Univerzitě Pardubice.

Svatba

Zahájení spolupráce se společností HOCHTIEF CZ a. s. – imageové fotografie projektů.

Druhé místo ve světové fotografické soutěži T&T Photo Competition 2011.

Vydání publikace Podzemní stavitelství v České republice.

Zahájení prací na systematickém časosběrném fotoarchivu projektu Tunelového komplexu Blanka.

Vydání publikace Tunel Mrázovka.

Začínám se věnovat fotografii v prostředí podzemních staveb i staveb obecně.

Nástup do společnosti SATRA, spol. s r. o.

První fotografie s přístroji Corina a Beirette.

Narozen 18. 4. 1979 v Praze.

Fotografie

Fotografování je nejvíce určující součástí mojí osobnosti. Je mojí prací, koníčkem, zábavou, vášní i uklidňujícím odpočinkem. Pomáhá utvářet můj hodnotový žebříček, pohled na svět i životní styl.

Fotografování je vášeň, která se naplňuje přenesením obrazu přes optickou soustavu na citlivou záznamovou vrstvu prostřednictvím stisknutí spouště. Výsledkem je pocit ze zachycení výjimečného obrazu, okamžiku nebo pocitu. S člověkem, který tohle chápe, se není třeba o všech aspektech dlouze bavit; stačí o tom mlčet.

Fotografování je malba světlem. To, co cítíme při pohledu na fotografii, nám nemá dodávat hotové sdělení. Má pouze jitřit naši představivost a dráždit naše estetické smysly. Fotografie architektury není prostým zobrazením domu a skutečným smyslem aktu není pouze zobrazení nahého těla. Dobrý portrét musí představit člověka takového, jaký je doopravdy.

Nemohu zapomenout na své fotografické začátky. Se starým fotoaparátem Corina, na svitkové filmy, jsem se poprvé pokoušel zachytit obrazy světa, který mne obklopoval. První černobílé fotky byly samozřejmě nekvalitní, o to více mne potěšilo, když se najednou nějaká povedla. Dodnes mám schovaných několik snímků, které se mi i po letech líbí. A potom najednou došlo k tomu, že se povedla skoro každá.

Svitkový fotoaparát později nahradila proslulá Beiretta. Po ní přišla Yashica, se kterou jsem se jen nerad loučil, když mi ji později ukradli i s taškou na letišti. Vytrvale jsem odolával digitálu, na který jsem přešel teprve ve chvíli, kdy bylo možné pracovat s digitálním negativem. Od roku 2004 fotím pouze digitálně. A pořád je pro mne snímek fotografí teprve v momentě, kdy se zhmotní na papíře.

Můj kompletní park zrcadlovek a objektivů čítá řadu položek. Nejvíce si cením Tilt-Shift objektivů, nezbytných k focení architektury. Práce s nimi je náročná na přesnost a trpělivost, ale výsledky jsou satisfakcí za čas strávený přípravou.

Používám techniku CANON, Sigma ART a OLYMPUS.

Kontrast i harmonii vnímám samozřejmě nejenom v liniích či barvách, ale i ve významech a mezilidských vztazích. Tady vice než kde jinde vidím inspiraci pro tonální kompozici monochromatické fotografie. Významné jsou i barvy, jejich sladění, kontrasty i rytmizace barevných ploch. Barvy mohou být jemné, syté, věrné nebo úmyslně zkreslené. Linie nacházíme na fasádě domu, na křivkách mostních oblouků, ve struktuře kamene, na lidském těle. Spoluvytvářejí zároveň kontrastní i harmonické kompozice, vytvářejí mřížky, rastry, pavučiny; ve zdánlivě chaotickém uspořádání v nich nalézáme systém. Fenomén všudypřítomných linií mne ovlivňuje zejména v oblasti technické fotografie a snímání materiálů a struktur.

Determinující jsou dva živly – voda a kámen. Voda je silný prvek, ovlivňuje moji náladu, a pokud mohu, hledám v přírodě motivy, které vodu obsahují. Silně působí zrcadlení, a nemusí být nacházeno pouze v přírodě. I uvnitř starého města starého stovky let, vznikají neopakovatelné obrazy díky kombinaci vody a kamene. Vznikají tak souvislosti, protiklady a objevují se skryté významy.

Významným motivem je pro mne ženská krása, zdroj erotického napětí a věčné krásy, v tomto smyslu výhradně jako pramen inspirace. Právě takto vnímanou krásu vnímám jako nejčistší, a vidím ji přítomnou v řadě námětů.

Při cestě do světa fotografie jsem se nechal ovlivnit několika více či méně známými autory. Bez nároku na pořadí a rozlišení významu to byli a jsou zejména Gregory Crewdson, František Dostál, Daniela Dostálková, Tomáš Durňák, Milada Fišerová, Dana Kyndrová, Oleg Homola, Taras Kuščynskyj a Pavel Šindler.

Jakkoli mne přitahovala práce všech ostatních, musím v tomto seznamu zvýraznit posledně jmenovaného. Pavel mne inspiroval svým jednoduchým přístupem k focení aktů, a tím mi ukázal cestu k prvním praktickým zkušenostem. Naučil jsem se pracovat s přirozeností a čistotou při zobrazení aktu v přírodě. Dodnes, když fotím akt, používám myšlenková schemata která jsem se naučil právě od něj. U kafe v Brně, nebo kousek od jeho chaty u Tasova. Uprostřed pracovního shonu mi ty chvíle často chybí.

Akty fotím čistě pro radost. O to víc mi potom záleží na tom, aby modelka, se kterou pracuji, byla nejen pohledná, ale aby z ní vyzařovala osobnost, inteligence, důstojnost. Má-li mít žena na fotografii duši, musí ji mít i ve skutečnosti. Tak, jako focení baví mne, musí bavit i ji. Svých modelek si vážím za trpělivost a pracuji s nimi dlouhodobě.

Každý fotograf zpracovává ve své práci určitá témata. U mne to jsou především kontrast i harmonie protínajících se linií. Linie jsou všude kolem nás, potkáváme je snad na každém kroku. S tím souvisí i téma cesty. Cesta nemusí být jen vyšlapaná v trávě; cesta může vést i naším životem, ovšem tak jako tak, všechny cesty mají cíl.

Velmi důležitým tématem je pro mne věčná krása. Tímto pojmem označuji těžko popsatelnou krásu, skrytou v ladných křivkách a liniích ženského těla, v lidském úsměvu nebo někde hluboko v rozzářených očích. Je těžké ji zachytit, stejně jako je těžké ji popsat. Není závislá na věku, tělesných mírách, barvě očí, náladě nebo snad sociálním postavení. Je všude přítomná, věčná, nadčasová i pomíjivá. Poměřujeme ji podvědomě, na základě citu, který je nám vrozený tisíce let. Objevujeme její mizivé stopy v architektuře, umění, v krásném písmu i ve fotografii.

Příležitostně jsou mým fotografickým tématem mezilidské vztahy a emoce. Nesnadné téma, už jen proto, že žijeme v relativně přetechnizovaném světě, oproštěném od lidskosti, ve kterém sdělování těch nejprostších emocí je jakoby na obtíž. Denně se setkáváme s jejich projevy, ale neumíme je rozpoznávat, číst a reagovat na ně.

„Fotoaparát je pomůcka, která učí lidi, jak vidět bez něj.“

Dorothea Lange