Smích chytré lidi léčí. A jen blbce uráží.
Jan Werich
Jsem člověk, který ze všeho na světě nejvíc nemá rád stereotyp a rutinu. Každý týden se snažím střídat různé cesty do práce a z práce, jiné časy, jiné kombinace. Nechodím do stejné hospody. Chci, aby jednotlivé dny nebyly stejné. Stereotyp mi vadí. Proto jsem se trochu obával, že třetí ročník studia bude jednotvárný a nudný.
Ty největší strašáky jsem nechal úspěšně za sebou, a chtěl se soustředit na psaní bakalářky a také na práci, kterou jsem už docela citelně zanedbával. Maloval jsem si to hezky, jako když naivní umělec vezme tabulku skla a začne kreslit svatý obrázek. Jenže zase to, překvapivě, bylo úplně jinak. Pomalu si říkám, že tohle je nějak součástí toho tolik přeceňovaného i nedoceňovaného vysokoškolského vzdělání. Že si člověk, zvyklý na jednoduchá schémata řešení nakreslí jednoduchou cestu k cíli, a nakonec ho realita překvapí labyrintem tak spletitým, že by se za něj nestyděli ani na Krétě.
Během zimního semestru jsem konečně narazil na fenomén, na který mne upozorňoval kolega, čerstvě kombinovaný inženýr. Totiž, že jako člověk z praxe se budu muset v některých chvílích příslovečně kousat do zadku, abych vůbec školu dokončil. Stačí narazit na pedagoga, který má ze svého oboru značné teoretické znalosti, ale nedovede se smířit s mým pohledem poznamenaným praxí. A také, ano, já jsem velmi pro humor. Dokonce jsem o tom též napsal řadu textů. Ale ne každý je takovým přístupem potěšen. V praxi se mi to nikdy nestalo, naopak mám tu zkušenost, že v sebevážnější situaci je dobré citlivě odlehčit atmosféru vtipem. Existují ovšem lidé, a někteří z nich evidentně učí na vysokých školách, kteří nesnesou, když se jejich obor zlehčuje humorem. Je to silné, když si člověk musí nechat dát téměř z milosti nejhorší možnou známku, a musí držet hubu a krok; přitom by byl schopný o tom samém předmětu rovnou přednášet. Ano, v tomto je škola stejná jako reálný život. To, že má člověk pravdu nebo je dokonce v právu, často nic neznamená. Důležitý je celkový výsledek. Liga se také hraje celý rok, a výsledek jednoho zápasu není až tak důležitý.
Již na přelomu roku začalo být poměrně jasné, že k závěrečným zkouškám půjdeme v hodně omezené sestavě. Začalo nás bezmála 150, a teď bychom se téměř spočítali na prstech jedné ruky. Zatímco předchozí dva roky jsem se v letním semestru občas ocital na přednáškách se studenty vyšších ročníků, a sledoval jejich starosti s rychlým uzavíráním studia, najednou to bez varování udeřilo na mne a na pár přátel, kteří ještě zůstali na jedné lodi. Uteklo pár týdnů a byli jsme u posledních zkoušek před malými státnicemi. Místo obvyklých plus mínus deseti předmětů mi zůstaly čtyři, s koncem dubna mám hotovo. Dnes ráno jsem udělal poslední zkoušku a mám před sebou možná měsíc než půjdu ke státnicím.
To už opravdu vypadá na cílovou rovinku. Asi jen první etapy.
