Zpátky do školy: 7. díl

Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum.
Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum.

Agatha Christie, překlad J. Z. Nováka

Letní semestr druhého ročníku vysoké školy lze shrnout do názvu slavného díla slavné královny detektivek: Deset malých černoušků. Do druhé poloviny druháku vstupuje většina studentů s odhodláním dohnat, co dosud nezvládli, získat náskok a jen tak mimochodem absolvovat předměty, které jim stanovuje standardní studijní plán. A ještě než druhý ročník skončí, často jim to všechno přeroste přes hlavu. Ne že bych se tomu divil. Ovšem pohled do studijního systému začíná připomínat scény z hornických neštěstí, kdy rodiny horníků pročítají seznamy přeživších.

Bohužel, většina studentů-dálkařů zapomíná na drobný detail. Studijní plány většinou sestavují zkušení lidé, kteří vědí, co lze zvládnout, kolik času to zabere a podle toho předměty kombinují do bloků jednotlivých semestrů a ročníků. Byl jsem před rokem přesvědčený, že rozložit si matematiku o rok do dalšího ročníku je výborný nápad. Že to prostě doženu, všechno ostatní udělám bez zaváhání a ono to prostě půjde. Nakonec, ta první matika v zimním semestru mi tak vyšla, tak proč si nezapsat ještě pár předmětů navrch! Třeba druhou statistiku, je to taková mile exaktní věda a základ mám hotový ze zimy, ono to půjde a je to volitelné. Povinně volitelné, bohužel. Ale co, ono se to přece zvládne. Druhá matika, druhá statistika, a k tomu deset předmětů různého druhu a zaměření. Radost!

A byla to samozřejmě blbost.

Po prvních třech týdnech letního semestru jsem byl v prdeli jak trabant v klempírně. Zbytek jara se proměnil v řetězec termínů semestrálních prací a úkolů. Čtyřhodinové sobotní přednášky z matematiky byly tím hůř snesitelné, čím víc se venku probouzelo jaro. A v kalendáři se na mne usmívala naplánovaná dovolená uprostřed zkouškového období. Kolikrát mne napadlo, jak by se mi studovalo výborně, pokud bych k tomu nemusel chodit do práce. Nebo kdybych aspoň někde hákoval u pásu, třeba ve skladu v Dobrovízi. Přehazoval bych balíčky z pásu na pás, pípal čárové kódy a měl bych tak čistou hlavu, že by se v ní diferenciální rovnice usadily jako nic.

Měl jsem původně plán. Druhou matiku se naučím průběžně, od února během přednášek a cvičení, a přes léto budu jen procvičovat. Samozřejmě to byla představa velice naivní. V červnu jsem na dovolenou odjížděl s hotovými všemi zkouškami, ale s vidinou, že na naučení se celé látky budu mít po návratu z hor necelé dva měsíce. A jediným studijním materiálem, který budu mít k dispozici, budou vlastnoruční poznámky.

Dovolená byla opravdu osvěžující. Týden ve střední Itálii, a týden v Dolomitech, to vše mne přeneslo spolehlivě daleko od reality diferenciálního počtu i dvojných integrálů. Po návratu se mi nejdřív nechtělo, potom se mi nechtělo ale musel jsem, a nakonec jsem poslední tři týdny počítal i celkem poctivě. Na první termín jsem se zapsal na dnešní dopoledne. Poslední sobota v srpnu. Normální lidé tráví takový den někde na výletě v přírodě.

Nebudu zastírat, nebyla to až taková euforie jako před půl rokem. Zatímco v lednu jsem dělal reparát a měl jsem dojem, že musím, druhou matematiku jsem udělal na první pokus. A když se ohlédnu zpátky, vlastně jsem se ke zkoušce naučil s jednou drobnou konzultací. Někde na konci druhého ročníku se to všechno tak nějak proměnilo. Mám za sebou dvě třetiny bakalářského studia. Napsanou polovinu bakalářské práce. Za rok touhle dobou bych měl mít první část školy hotovou. Přitom jsem donedávna sám sebe bral jako začínajícího studenta. Sám fakt, že studuji, pro mne teď najednou začal být samozřejmostí.

Nejvíc mne zaráží jedna věc: začínám brát jako samozřejmost, že to skončí nějakým úspěchem.

Chjo. Ale zas lepší než to udělat jako ten poslední černoušek.

fes-vzorecky

Menu