Není důležité, že za tři – důležité je, že za pět kreditů!
Jakub Karlíček
Kdekdo žije v přesvědčení, že na vysoké škole je nejhorší první rok. Pokud si to někdo jen myslí, je na omylu. Kdo takovou myšlenku prosazuje, lže jako když Rudé právo tiskne. Mohou za to nejspíš všemožné knižní a filmové příběhy, legendární historky ze studentského života. Štěpán Šafránek udělá v prváku tonču, a pak už jen zbylé roky melancholicky čumí na kozy Vendulky Utěšitelky a nakonec z něj udělají doktora medicíny.
Jenže ve skutečnosti to zase až taková telenovela není.
Ve třetím semestru jsem měl zapsané téměř výhradně pětikreditové předměty. Samozřejmě mezi tím není přímá úměra, ale obecně platí: čím více kreditů, tím je předmět náročnější. Znamená to víc semestrálních prací, úkolů, cvičení, náročnější zápočty a zkoušky. A do toho ta zatracená matematika z prváku. Nezbylo mi, než rozdělit svůj čas do pravidelného režimu. Jednotlivé dny jsem rovnoměrně podělil mezi předměty, a z matematiky se stal takový každodenní chill out. Normální lidi si čtou knížky, čučí na televizi nebo se věnují něčemu normálnímu. Já jsem ve volném čase derivoval.
V takovém režimu je každá drobnost problém. Když dá vyučující do studijního systému neaktuální podklady, a trvá několik týdnů než na to přijde, vyroste z takového semínka komplikace netušených rozměrů. Dá dost práce udržet rozumné tempo přípravy, aby člověk nemusel ve zkouškovém období ležet v knihách za podpory prášků pro zlepšení paměti.
Samozřejmě se mi do zkoušky z matematiky nechtělo. Prosincový zápočet jsem zvládnul jen díky znalosti vhodných cheatů a sestavil jsem důmyslný plán, jehož podstatou bylo vyřídit všechny ostatní věci do konce třetího týdne zkouškového období a pak že se na to pořádně soustředím. Celá šachová partie mi kupodivu vycházela tah po tahu. Naučil jsem se tolerovat horší známky a soustředit se jen na další a další zápisy v indexu. Bylo pětadvacátého ledna a opravdu mi chyběla jen ta matematika. A tehdy mi došlo, že už pár týdnů žiju v jistotě, že to dopadne dobře. A dopadlo.
Předposlední lednový den jsem šel od školy zámeckým parkem do města a připadal jsem si, jako kdybych vylezl na nějakou hodně, hodně vysokou horu. Chtěl jsem poděkovat všem, kteří mi věřili, když jsem si nevěřil sám. Dát vědět té polovině rodiny, která mi už od rána držela palce. Chtěl jsem vykřičet do světa, jakou mám radost z toho, že se mi to povedlo. A ze všeho nejradši jsem chtěl být chvíli sám s tím pocitem úlevy, že se teď nebudu muset pár týdnů nic učit.
Bylo to přímo opojné. Přišel jsem z práce a místo abych se odebral mezi limity, integrály nebo statistické vzorce, prostě jsem se posadil k televizi a zapnul první pitomost, která mi přišla pod ruku s ovladačem. Všechno učení jsem pečlivě zabalil, uklidil a zametl jsem prach na nábytku tak, aby nešlo poznat, kde se otevírá.
Tak jo, na letní semestr mám zapsaných dvanáct předmětů.
