Podle vulgárního materialisty Bohlena je základním pojmem našeho poznání PRAVDA, i když Bohlen připouští, že je zpočátku NEPŘESNÁ. Cimrman naproti tomu říká, že základním pojmem poznání je OMYL, zpočátku samozřejmě PŘESNÝ. Jak se naše poznání prohlubuje, dostáváme se do druhé fáze poznávacího procesu, v němž podle Bohlena ZPŘESŇUJEME PRAVDU, kdežto podle Cimrmana pouze VYVRACÍME OMYL. Konečným cílem našeho poznání je pak podle Bohlena stav, kdy je pravda už naprosto přesná a my VÍME VŠE. Podle Cimrmana je na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen a my NEVÍME NIC.
Cimrmanova teorie poznání
Druhý semestr přinesl několik zcela nových pocitů. Prvním z nich byla značná naléhavost v přípravě. Oproti podzimní letargii, kdy bylo na všechno času dost a vypadalo to, že zkouškové období možná ani nezačne, tady odpočátku bylo jasné, že teď to začne doopravdy. Na první přednášce jsme se dozvěděli to nejdůležitější; do kdy se odevzdávají jednotlivé semestrální práce a ve kterém týdnu bude první zkouškový termín. Žádné sáhodlouhé hovory o tom, které strany z které knihy se máme naučit, a které dva odstavce stačí k tomu, abychom prošli na jistotu. Studijní materiály naleznete v sylabu na STAGu a na Moodlu. Tečka.
Díky zápisu do předmětů se druháky a třeťáky byly přednášky komornější. Na některých jsme byli jen tři. Konečně to vypadalo tak, jak jsem očekával. Místo mateřské školky škola vysoká. Možná proto mne to začalo tolik bavit, protože k takto vedeným předmětům patřila i povinnost zpracovávat semestrální práce. Součástí jejich zadání často byl odhad desítek hodin nezbytných k jejich zpracování, který při započtení k náročnosti samotného učení a přičtení času na práci v zaměstnání dal asi tak 28 hodin na den. Není divu, že v takové situaci mi dotazy spolužáků, jestli jim to dám opsat, hrozily přivodit infarkt.
Můj geniální nápad, totiž nabrat si toho na letní semestr co nejvíc, se postupně ukázalo jako naprostá debilita. Nakonec jsem se ocitl ve stavu, kdy jsem se každý den v týdnu věnoval dvěma předmětům, abych stihl všechno včas odevzdat a připravit se na zkoušky. V prvním týdnu zkouškového období jsem byl zapsaný na šest zkoušek, a to jsem dva dny z pěti do Pardubic nejel. Korunu všemu nasadila opět angličtina, kde jsem se iniciativně zapsal opět na předtermín, a musel jsem se na něj připravit za 10 dní s vědomím, že když se na něj zapíší všichni třeťáci, tak se do zkoušky nevejdu a budu muset jít jindy. Neuvěřitelné, před rokem bych se něčemu takovému smál.
Vůbec, zkouškové období letního semestru mi připravilo několik velkých překvapení. Dozvěděl jsem se, že i ve třetím ročníku, před bakalářskými zkouškami, jsou tací, kteří se rozhodnou studium ukončit. Prostě už nepřijdou. Na zkoušku k vedoucímu fakultního ústavu přijdou bez náznaku znalostí, trpělivě si vyslechnou otázku, posedí na potítku a pak zamumlají něco o tom, že nic nevědí a přijdou jindy. U prvních ročníků to možná lze pochopit. Ale kdo absolvuje pět semestrů, tedy i pět zkouškových období, odchodí, případně odjezdí a odchodí všechny přednášky, zkoušky, absolvuje matematiku, statistiku, a pak prostě nepřijde? Mám čím dál silnější pocit, že studium poruch osobnosti má v naší zemi slibnou perspektivu.
Během těch hektických měsíců se mi nezačalo líbit jen ve škole, ale hlavně v Pardubicích. Tak, jako se mi zpočátku nelíbily, objevil jsem postupně místa, kde mi začalo být dobře. Jistě je to i zásluha několika fajn lidí, které jsem díky škole poznal. Přiznávám, když uvažuji možnost, že bych snad se školou skončil, drží mne od toho rozhodnutí vědomí, že bych sem přestal jezdit. Že bych se přestal vídat s těmi, které jsem ještě před rokem neznal, a se kterými teď prožívám ty radosti i strasti studentského života. A že by mi scházel park u zámku, cesta po jezu nebo třeba uličky u náměstí.
Zkouškovým obdobím letního semestru jsem prošel bez ztráty květinky, i když jednoduché to nebylo. Na některé zářezy asi brzy zapomenu, jakkoli byly důležité pro celkový výsledek, průběhem byly tuctové nebo jen symbolické. Nezapomenu na mistra, který se nás snažil naučit analýzu a zpracování dat; po celý semestr působil na cvičeních dojmem mírného, melancholického medvídka, na zkoušce se však rázem proměnil v hřmící vulkán, chrlící žhavou lávu třeba jen, když někdo připojoval síťovou jednotku jinak, než si představoval. Nezapomenu ani na zkoušku z informačních systémů a GIS, která měla překvapivě úmrtnost jako španělská chřipka, což mi v době elektronizace všeho na každém kroku připadalo až neskutečně bizarní.
A nezapomenu, když jsem včera, naposledy v prvním ročníku, odjížděl z Pardubic. Zastavil jsem se ještě na focení na mostě přes D11. Sledoval jsem v podvečerním světle auta uhánějící oběma směry, a hlavou se mi honily vzpomínky na to, kolikrát jsem tudy projížděl v posledním roce. Vloni 30. června jsem tudy jel poprvé, ze zápisu. Dva semestry, dvanáct měsíců, dvaapadesát týdnů. Jestlipak tudy budu svištět i za rok? Nebo v té době budu na svoji školní zkušenost vzpomínat už jen jako na nepříliš vydařenou epizodu?
Protože na matematiku čas nebyl. Díky tomu závaru předmětů navíc jsem si sice relativně uvolnil ruce pro budoucí semestry. Nadělal jsem si kredity do zásoby a nasál obrovské množství i celkem praktických informací a znalostí. Jenže z toho roku, který mi na zvládnutí matematiky zbýval, uběhlo hned několik měsíců. Teď jsem vyždímaný, potřeboval bych prázdniny, čas na regeneraci. Místo toho vyndám ze dna skříně krabici plnou pokladů, skript, učebních materiálů všeho druhu, a pustím se do toho.
Rád bych za rok po té D11 pořád jezdil.
