Zpátky do školy: 2. díl

Nemohu ale přežít Marečku, podejte mi pero. To považuji za děsivě, děsivě špatný film.
Václav Klaus

Vždycky, když jsem s určitým odstupem nastoupil do procesu, který jen vzdáleně podobal vzdělávání, jako v živých barvách se mi vybavovaly scénky z populárního filmu o dospělých studentech. Jasně, nebyla to jen tato studnice vděčných hlášek z prostředí dospělých studentů; zejména druhý díl populárních Básníků má také něco do sebe. Byl jsem zvědavý, jestli takový efektu bude mít i vysoká škola.

Na prvních přednáškách jsem neměl příliš možností si uvědomovat detaily. Přišlo to rychle. Po krátkém seznámení začaly několikahodinové přednášky, a zorientovat se v prostředí mi zabralo hodně kapacity. Ale už na druhém školním víkendu jsem začal rozeznávat nejvýraznější charaktery a jen tak v hlavě si je třídit do škatulek. Ano, i tady to přišlo. Archetypy spolužáků i profesorů seděly jak podle nějakého vzorníku. Jistě, ne všechny, ale…

Někdo potřebuje chodit jako pracovník odbytu Svátek. Jiný se vrací do školních let jako Tuček se Šlajsem. V každém třetím se probouzí chudák Plha, mající dotazy na které dávno dostal odpověď a docházející na latinu, kterou ve skladu šroubárny nemá jak upotřebit. Hujeři na sebe strhávají pozornost bezhlavou aktivitou. Také přednášející získávají jasnější obrysy, a z neosobních jmen ve studijní agendě se z nich stávají skuteční Jandové nebo Hrbolkové. O prvních týdnech se mezi námi první Hliníkové stěhují do Humpolce, naše řady začínají řídnout a u nás doma to občas vypadá jako u Kroupů; doučujeme se s rodinnými příslušníky, kteří jsou nuceni trpět naše emoční výlevy a prožívat s námi první předzkouškové stresy.

Snad největším kulturním šokem pro mne bylo setkání s potřebou absolvovat školu pokud možno bez námahy. Každý touží po titulu zadarmo, a projít školou bez nutnosti získat alespoň minimum vědomostí, zapojit mozek na zlomek výkonu. I já jsem brzy dostal nabídku, abych za někoho dělal zkoušky, vyslechl jsem první stížnosti nad tím, že bude potřeba se na zkoušky něco naučit. To je vůbec problém! Před každým zápočtem nebo zkouškou jsou slyšet pouze dotazy na to, kolik se toho máme naučit. Nikdo si neuvědomuje smrtící paralelu s kauzou práv v Plzni. Kam až může vést snaha udělat studium jednodušší a umožnit získat titul každému, kdo si řekne. Devalvace jména jinak jistě kvalitní školy, jejímž diplomem se teď zdráhají zaštítit absolventi, kteří si studium poctivě odmakali, by měla být mementem. Místo toho žehrají nad požadavkem naučit se základní skripta a spočítat pár příkladů z klíčového předmětu.

Asi by jim měl pan tlumočník povědět: Hujer, metelesku blesku!

Jinak se ovšem z celého studia velmi rychle stává rutina z donucení. Každý předmět je rozdělený do témat, jejichž počet se, ne náhodou, kryje s počtem týdnů, tvořících semestr. Do toho seminární práce, korespondenční úkoly, e-learning, zpětnovazební testy. Toho času je tak neuvěřitelně málo, že si člověk až zpětně uvědomuje, jak pomalu to jde od ruky a jak je každé odkládání fatální. Od jistého momentu není cesty zpět, a člověku nezbývá než se smířit s tím že za a) se to nedá naučit všechno, a za b) se to nedá učit na výbornou. Je nezbytně nutné naučit se chystat na zkoušky s vědomím, že to půjde třeba až napotřetí a za tři.

Je to možná jeden ze smyslů vysokoškolského studia. Naučit se zkoordinovat velké množství úkolů v místě a čase tak, aby se podařilo naplnit jednotlivá kritéria a projít jednotlivými checkpointy. Možná se ve skutečnosti diplom uděluje právě za to.

Mám teorii, že kombinované studium se jmenuje kombinované podle toho, že člověk musí zkombinovat studium s prací a s osobním životem. Jsou to ústupky na všech stranách, a nakonec to z logiky věci odskáčou ti, kdo s kombinovaným studentem sdílejí domácnost a život. Když se zhasne, mají všichni tihle životní partneři a partnerky, manželé, manželky, děti, rodiče, kolegové i přátelé kolem hlavy takovou nažloutlou záři. Je to rostoucí svatozář.

Abych nezapomněl: Za tři dny jdu na první zkoušku.

fes-prednaska

Menu