Zpátky do školy: 10. díl

Státní závěrečné zkoušky bakalářského studia jsou velmi zvláštní událost. Když se na ně student chystá, většinou už má jasno, jestli bude po nich se studiem končit, nebo zda bude pokračovat v boji. Pokud se rozhodne skončit s bakalářským titulem, má to snadné, protože se na zkoušky učí s vědomím, že to celé brzy skončí. Pokud je ale rozhodnut navázat dalším studiem, jeví se celé bakalářské státnice jako pitomost. Složíte zkoušky a dostanete titul, který se stejně neuvádí a který máte v plánu za dva roky přebít něčím větším.

Ale což. Seznamy otázek jsou dány pro všechny stejně a podmínky obhajoby bakalářské práce také. Zimní a letní semestr utečou jako voda a zbývají poslední týdny. Najednou víte, že stejně nemá smysl se učit víc, než co vaše hlava zvládla absorbovat v minulých třech letech. Zajímají vás úplně zbytečnosti. Třeba pro mne bylo největší výzvou počasí. Přál jsem si, aby bylo nějak příjemně; konec května přece může nabídnout tak krásné počasí! Příjemné teplo, kdy lehký větřík ochlazuje stinná místa pod pomalu odkvétající stromy a pohrává si s loukami posetými pestrobarevnou dekou různobarevných kvítků.

Místo toho bylo samozřejmě vedro k posrání.

Nejsem a nikdy jsem nebyl trémista. Zkoušky jsou pro mne odjakživa výzvou, ať jsem na ně naučený, nebo ne. Bavím se většinou tou situací, ze které jiné lidí hrůzou nespí. Zato při představě, že budu muset trávit celé dopoledne v nevětratelné budově vyhřívané zvenku horkým sluncem a zevnitř nervózními studenty mi nebylo vůbec dobře. Taky jedním z nejsilnějších momentů ze státnic pro mne byl moment, kdy jsem ucítil, jak mi po zádech pod košilí tečou čůrky potu, a musím vydržet ještě aspoň hodinu a půl, než si budu moct sundat sako.

Ale dopadlo to nakonec víc než dobře, aspoň pro většinu z nás. Tři čtvrtě hodiny uteklo jakoby nic, a za chvíli už nám třásli rukama. Dostal jsem třikrát za A, což byl dle mínění zkušební komise nudný výsledek. Hlavně, že jsme to měli za sebou. Nabídku bistra v podobě česnekové polévky jsme v těch 32 stupních ve stínu oželeli, a vydali se k zámku, kde se pod slunečníky ukrývala příjemná zahrádka. Chtěli jsme slavit, ale neměli jsme už ani energii, a vlastně ani náladu. Popíjeli jsme pivko, a užívali si, jak je svět kolem nás najednou o něco barevnější. Jak všechno začíná jinak vonět, jak i v tom ubíjejícím horku je najednou aspoň trochu lépe.

Tři roky jsme se těšili, že nám ten maraton učení skončí. Dělali jsme si plány, co všechno budeme pak hned dělat, jaké resty musíme dohnat. Někdo se chystal malovat, někdo odjet na pořádnou dovolenou, někdo se těšil že si sedne na terasu s knížkou a bude mít pokoj. Teď jsme si rázem uvědomili, že se na všechny tyhle plány vykašleme, s výjimkou odpočinku.

Za pár týdnů na to jsme dostali do ruky ten zdánlivě obyčejný kus papíru, který je pro nás od té chvíle dokladem, že se nám to celé nezdálo. Nemohu mluvit za všechny, ale pro mne to byly fajn tři roky. Poznal jsem ve škole pár lidí, kteří se stali mými přáteli. Hodně jsem se toho naučil. A docela dobře jsem se u toho bavil.

No a dneska jsem se byl zapsat na inženýrské studium. Takže ještě dva roky.

Menu