Zapište se někomu do života

Když vyjedete výtahem do 8. podlaží pavilonu B Fakultní nemocnice na Lochotíně v Plzni, uvidíte velký bílý plakát s podtiskem tužky, a s titulem, který vyzývá: Zapište se někomu do života! Název náborové akce, podporované jednou naší komerční televizí, přesně vystihuje to, kvůli čemu sem řada lidí přijíždí. Darování kostní dřeně. Špičkové pracovitě, vedené donedávna docentem Vladimírem Kozou, dává nový život hematoonkologickým pacientům. Plakát podepisují lidé, bez kterých by to nešlo – odebraní dárci.

Plakát kampaně TV NOVA pro podporu ČNRDD.

Dárcem kostní dřeně jsem se stal de facto v roce 2008, kdy jsem se zapsal do registru, vedeného při Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Zkumavka krve a několik vyplněných formulářů se postupně staly epizodou, na kterou jsem skoro zapomněl; asi se to stává většině těch, kdo jsou v registru zapsaní. Když darujete krev, chodíte víceméně pravidelně, pokud to váš zdravotní stav dovolí. Ale tady to tak nejde. Dáte najevo ochotu, zapíšete se a čekáte. Měsíce, roky. A někdo se taky vůbec nedočká.

U příjemců je to podobné, jen to jde tak nějak rychleji. Člověk onemocní, a pokud se nenajde někdo v rodině, jedinou nadějí je pro něj nepříbuzný dárce. Pravděpodobnost, že se podaří nalézt vhodného, je celkem malá. Takže i příjemce čeká, ale na rozdíl od pasivního účastníka registru, tlačí jej čas. A proto se rozeběhne pátrací akce, kdy se v registrech hledají shody. Z pohledu potenciálního dárce to vypadá tak, že vám jednoho dne cestou na jednání v tramvaji zazvoní telefon, a dozvíte se, že máte přijít co nejrychleji na konfirmační vyšetření. Další zkumavka, další tři dotazníky. A další čekání, protože to, že se hodíte na první pohled, neznamená, že se hodíte i na druhý. A za pár týdnů další telefonát; tentokrát od paní doktorky z Plzně, která vás pozve na několik vyšetření. Uděláte si výlet do města čtyř řek, piva a lokomotiv. Vezmou vám čtyři zkumavky, absolvujete kešku po několika podlažích nemocnice, kdy splněné úkoly představuje EKG, rentgen a další nezbytné položky. Vyplníte další formuláře. Poslední hodinu si povídáte s lékařem, který vám tak detailně popíše výhody i nevýhody jednotlivých způsobů odběru, že nevíte, co si dřív vybrat.

V mém případě jsem dostal injekce, které jsem doma uložil z chladničky a pár posledních dní před odběrem jsem s nimi docházel do ordinace, kde mi aplikovali přípravek, podporující produkci krvetvorných buněk. Ty se tvoří v kostech, takže vám po druhém dni tepe bolest v kostech, bolí vás hlava, nemůžete pořádně sedět. A na prášky proti bolesti zapomeňte. S přítelkyní jsme přišli na to, že nejlepším lékem je činnost, vyplavující dostatečné množství endorfinů. A pak je tu den D -1, polovina října. Cesta do Plzně, večeře dovezená z pizzerie až na oddělení, vyspíte se a ráno po snídani se jde na věc. Za několik hodin je po všem, a když jde všechno dobře, ještě ten den jedete domů.

Záměrně jsem si v té době zakázal, psát o tomto zážitku blog, dokud budou dojmy čerstvé. Chtěl jsem se vyhnout lacinému dojímání sebe i čtenáře tím, jaká to byla oběť, jak můj život nikdy nebude jako předtím. Nebo stejně laciným řečem o tom, jak je mi to všechno jedno, že to byl den jako jiný. Nebyl. I dnes, skoro čtvrt roku poté, si vzpomínám na některé momenty. Vzpomínám si na večer po příjezdu do Plzně, kdy jsem stál u okna v osmém patře, a četl jsem zprávu od kamaráda z práce, který mi napsal o tom, co dělám, slova, která bych od něho nikdy nečekal. Vzpomínám si na odpoledne po odběru, když jsem volal přítelkyni, že si pro mne může přijet; a vzpomínám si na tu chvíli, kdy přijela a vystoupila z auta. Nevzpomínám si na nic jiného, než na svoje osobní pocity. Žádné všeobecné mesiášství, žádný pocit výjimečnosti. Ano, zlepšil jsem si karmu; někomu neznámému jsem se zapsal do života. Udělal jsem jen to, co jsem považoval za správné, a udělal bych to kdykoliv znovu. Protože to správné se tak stalo součástí mého života, který mám rád.

Na ten plakát jsem se nakonec nepodepsal. Neměl jsem v batohu tužku.

Menu