Podzemí v České republice

Mozaika podzemních prostor našich zemí je neobyčejně pestrá. Jsou rozličného způsobu vzniku, účelu i charakteru. Než přijmete pozvánku k jejich návštěvě, je vhodné se seznámit alespoň s následujícími charakteristikami jejich základních typů. V zásadě podzemní prostory můžeme rozdělit na přírodní (naturální), vytvořené výhradně přírodními procesy bez zásahu člověka, a umělé (antropogenní), vytvořené člověkem za nejrůznějším účelem.

Přírodní podzemní prostory

Přírodní podzemní prostory nazýváme jeskyněmi, propastmi, propasťovitými jeskyněmi a podobně podle jejich tvaru a průběhu. Tam, kde působila voda svojí korozní a erozní silou v rozpustných horninách, tedy v horninách takzvaně krasových (vápence, dolomity, sádrovce, sůl, led), vznikaly v průběhu milionů let krasové jeskyně a propasti. Tento typ dutin patří k nejrozsáhlejším přírodním podzemním prostorám a tvoří největší a nejhlubší přírodní podzemní labyrinty. Také díky krasovým procesům se jeskyně mohou honosit těmi nejkrásnějšími a nejfantastičtějšími krápníkovými, sintrovými či krystalovými útvary, podzemními řekami, jezery či vodopády.

Menších rozměrů a nesrovnatelně střídmějších tvarů (krásy jejich interiérů ani nemůžeme srovnávat) dosahují pseudokrasové jeskyně. Příroda je vytvářela v nejrůznějších nerozpustných (tedy nekrasových) horninách v podstatě jen mechanickými procesy, vodní erozí nebo mechanickými, převážně gravitačními poruchami skalních masivů. Známe tak nejčastěji puklinové či rozsedlinové jeskyně a propasti v exponovaných skalách nebo ve srázech postižených sesuvy a blokové jeskyně v balvanitých stráních a zavalených roklích. Objevují se téměř ve všech typech hornin. nejčastěji však provázejí pískovcová skalní města, okrajové srázy slínovcových plošin a kuest či výchozy dalších, v reliéfu krajiny se výrazněji uplatňujících hornin jako jsou ruly, žuly nebo vulkanity.

Přechodné typy

Za přechodný typ mezi přírodními a umělými dutinami můžeme označit jeskyně, které si člověk více či méně upravil nebo zcela „přebudoval“ ke svému užívání. Stovky pískovcových převisů a slují se díky příhodným vlastnostem horniny proměnilo ve sklípky, komory, chlívky a skrýše, v nichž už se jen těžko hledají původní přírodní tvary. I mnohé velké krasové jeskyně byly, zejména za 2. světové války, proměněny v podzemní sklady a továrny, z nichž některé strategickým účelům slouží dodnes. Mnohé vápencové lomy si jeskyně upravily na sklady trhavin. Další jeskyně slouží praktickým potřebám lidí, aniž by je bylo nutno poškozovat. Nejčastěji jsou jejich podzemní toky kvalitními vodárenskými zdroji (například Chýnovské jeskyně).

Umělé podzemní prostory

Za téměř milión let svého působení lidé vyhloubili z nejrůznějších důvodů ohromné množství umělých podzemních prostor, z nichž se jich však jen málo zachovalo do dnešních dob; jiné prostory byly zapomenuty. Jistě nejvíce a největší podzemní prostory po sobě zanechali horníci, hledající a dobývající na našem území nerosty nepřetržitě prakticky už od doby kamenné. Starými či opuštěnými důlními díly, takzvanými stařinami, je protkána celá naše vlast, nejvíce však historické rudní revíry jako Jílovsko, Jihlavsko, Kutnohorsko, Slavkovský les, Krušné hory, Krkonoše, Jeseníky či Zlaté Hory. Méně se dochovaly staré podzemní dobývky nerudných surovin, jako jsou například uhlí, kaolin, jíly a jílovec, okry či speciální písky. Tato díla byla většinou hloubena v měkkých, málo únosných horninách a rudoviny byly dobývány ve velkých objemech převážně metodami „na zával“.

Hornickými díly bývají také další, často rozsáhlé podzemní labyrinty – sklepy, chodby a katakomby pod historickými jádry města. Tak jako sklepení hradů či později zámků byla téměř vždy určena ke skladování potravin. Poměrně nízká a stálá teplota spolu s vlhkostí hluboko pod zemí tehdy musela nahradit vlastnosti dnešních ledniček a mrazniček. Obzvlášť, když se v zimních měsících do podzemí ještě navozily kry přírodního ledu. A když sklepů pod městy přibývalo a s nedostatkem místa na těsných středověkých parcelách byly hloubeny až v několika patrech nad sebou, začali je měšťané vzájemně propojovat chodbami a prorážkami. Vytvářeli nejen nezbytný systém jejich odvodňování, ale městské podzemí se tak stávalo také vhodným úkrytem a bezpečnou komunikaci při vojenských střetech a obléhání, ale i při požárech, o které v té době nebyla nouze. Proto také z katakomb často vedly i tajné únikové chodby (například v Jihlavě; ovšem nejrozsáhlejší katakomby naleznete ve Znojmě).

Odvodňování městských katakomb se stávalo základem budoucích městských kanalizací, které však záhy začaly být budovány většinou již jako samostatně koncipované podzemní stavby, které do dnešních dob dosáhly vysoké technické úrovně a značných rozměrů. A pochopitelně také vodovodní přivaděče, nahrazující u větších sídlišť nedostatek studní, podchycujícími prameny ve skalních masivech a přivádějící je do městských kašen a vodovodů. Nejvzácnější památkou z této kategorie je dodnes Rudolfova štola pražské Stromovce. Pod zemí také byly často budovány cisterny určené ke shromažďování a uchovávání vody v místech jejich nedostatku (Karlštějn, Špilberk a jiné hrady).

Samostatnou kapitolou je pevnostní podzemí. Od úkrytů v podzemí hradů a středověkých pevností, přes obranné a únikové chodby se vyvinulo až po důmyslné podzemní stavby jako aktivní součásti zbraňových systémů a vojenských taktik. U nás tak vynikají zejména barokní fortifikace Terezína, Vyšehradu a Josefova, a o 300 let mladší pevnosti Sudetské obranné linie. Téměř úpadkovými stavbami se proti nim jeví protiatomové kryty z dob studené války a budování socialismu. K podzemním prostorám hradů a pevností patří také vězení a hladomorny.

Oproti tomu k zábavě a potěšení byly určeny takzvané grotty – umělé napodobeniny skutečných přírodních jeskyní, doplňující zámecké parky a jejich saly terreny. Jsou původem z renesanční Itálie, kde vznikaly jako repliky podobných římských staveb a u nás se budovaly od 16. do 19. století. Někdy to byly klenuté místnosti a členité zdi se štukovými krápníky, vzdálené napodobeniny jeskyní či propastí s mytologickými výjevy, mladší romantické stavby se snažily věrně napodobit přírodní jeskyni přímo v členitém terénu. Vážnější poslání měly umělecky ztvárněné grotty sakrálního charakteru, jako lurdské jeskyně, betlémské jeskyně a Boží hroby a poustevny.

K historickým podzemním prostorám patří samozřejmě také krypty. U nás sice nejsou skalní pohřebiště dávných kultur, ale již od románských dob bývaly pod každým chrámem pohřbívány významné církevní i světské osobnosti a některé jejich hrobky jsou prostorami úctyhodných rozměrů. Zejména pod kostely klášterů bývají krypty prostorné a členité. A v podzemí barokních chrámů jsou to většinou rozměrné sály, členěné sloupovím, kopírují půdorys stavby a jsou přímou funkční součástí důmyslných větracích a vysoušecích systémů stavebních konstrukcí.

Mezi historickými podzemními prostorami zmiňujeme i některé pozoruhodné sklepy, zejména románské a gotické. Ty byly původně přízemními mázhausy domů a byly při pozdějších přestavbách a terénních úpravách doslova „pohřbeny“ do role sklepů mladších staveb.

Od poloviny 19. století se začaly budovat dopravní tunely pro vedení železnic a silnici, propojující dosud vzdálená místa skrz terénní překážky. Jsou to stavby nejen funkční, ale také krajinotvorné; od počátku byl tunel nejen technickým, ale i estetickým dílem. První tunely se fotografovaly na pohlednice jako pamětihodnosti, jejich portály doplňovaly výhledová panoramata. I po sto letech působí vznešeně, obstály v měřítku času a dál vytrvale fungují svému účelu.

Zajímavou kategorií podzemních děl jsou tzv. obtokové štoly vznikající při výstavbě hrází přehradních nádrží. Sloužily pro dočasné převedení vodního toku mimo hlavní řečiště, ve kterém mezitím rostla hráz. Po dokončení byla štola uzavřena betonovou zátkou, a voda navrácena do původního řečiště postupně naplnila nádrž. Nalezneme je u většiny našich přehrad, a dnes se uvažuje o využití některých z nich k výstavbě zdymadel pro osobní lodní dopravu. Mimo obtokových štol vznikly u přehrady Lipno dvě ražené štoly převádějící vodu z hlavní nádrže Lipno I do spodní vyrovnávací nádrže Lipno II u Vyššího Brodu.

Ve druhé polovině 20. století začaly vznikat speciální podzemní stavby, sloužící k různým účelům. Mozaika tvořená podzemními čistírnami odpadních vod, rozsáhlým kavernovým zásobníkem zemního plynu nebo třeba unikátní přečerpávací elektrárnou s velkou podzemní kavernou uvnitř masivu Hrubého Jeseníku. V budoucnosti vzniknou možná další výjimečná podzemní díla, jako třeba plánované podzemní úložiště radioaktivního odpadu. Pro každodenní život velkých měst jsou dnes prakticky nezbytné systémy kolektorů pro vedení inženýrských sítí.

Nejrozsáhlejším podzemním dílem u nás je bezesporu pražské metro. Neustále se rozvíjející komplex tvoří páteř hromadné dopravy ve velkoměstě, kterým se denně přepraví milion cestujících. Má nejen značný dopravní a urbanistický význam pro město, je také architektonickým dílem, které přitahuje obdivovatele z řad odborníků i laiků.

Tunel Blanka v Praze je stavbou, která nechává málokoho lhostejným. Vyvolává nadšení, rozpaky, kontroverze. Stala se politickým tématem, oslavovaným technickým dílem i nenávistně hanobenou ikonou. Mám možnost být v úzkém kontaktu s tímto projektem od roku 1998, a velmi zblízka sledovat jeho realizaci. Proto tunel Blanka, který za své jméno vděčí tomu, že podchází Bubeneč, považuji za výjimečné technické dílo, které mění Prahu v lepší místo k životu. Záměrně na podporu tohoto svého tvrzení neuvádím žádná fakta o procentech snížení dopravní zátěže, o počtu vysazených stromů, zprovozněných cyklostezek ani o čistším vzduchu. Nechávám na každém, aby si udělal názor a především, aby až po uvedení díla do provozu hodnotil, zda výsledek odpovídá očekáváním.

Štítky: podzemí