O lidské fantazii a konci světa
Na střední škole jsme s kamarádem měli oblíbenou zábavu. Při jízdě metrem, tramvají nebo třeba při trávení nudného času ve škole jsme se zaobírali teoretickou myšlenkou, co by se stalo, kdyby v tu chvíli došlo k nějaké naprosto šílené katastrofě. Všude jinde by skončil svět tak, jako ho známe. Nic by nefungovalo, nebyly by dostupné zdroje, a bylo by nutné začít znovu. Lidstvo by začalo od nuly, tvořené právě jen osazenstvem jedné soupravy metra nebo třídy.
Na prahu roku 2012
Tak nám končí rok 2011 a začíná rok nový, dlouho očekávaný, jehož příběh byl zfilmován ještě před tím, než se poprvé v kalendáři objevila ta notoricky známá číslovka. 2012. Rok, kdy končí mayský kalendář, rok, kdy jsou očekávány dramatické změny a zvraty. Světem cloumá ekonomická krize, počasí se chová iracionálně, politici ještě iracionálněji, doba vymknutá z kloubů šílí. To je úrodná půda pro vizionáře, náboženské blouznivce, levicové politiky i jiné šílence. Snad všechno lze vidět jako příslib uspokojivé apokalypsy, která má vypuknout každou chvíli. Budou desítky procent nezaměstnaných, ekonomika se zhroutí, zemi zachvátí hladomor, válka o všechno. Už chybí jen kobylky a nakonec ti pověstní čtyři jezdci. Děkuji pěkně.
O výchově a kontrastech
Sleduji v posledních měsících zprávy a internet, a čím dál víc si všímám zdánlivě nesouvisejících událostí a článků, které mají společného jmenovatele. Týkají se přístupu naší současné společnosti k odpovědnosti a morálce. Desítky případů, kdy se někdo ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, a stane se obětí cizí bezohlednosti a hlouposti. Bojový pes napadl a zmrzačil dítě. Řidič vozu projel celou dálnici v protisměru. Muž postřílel řadu náhodně procházejících lidí. Stáváme se součástí nového divokého západu a děsíme se zpráv a statistik. Doba vymknutá z kloubů šílí.
O stavu lékařském a ranních nevolnostech
Mám od podzimních měsíců problém s ranní nevolností. Přepadne mne pokaždé, když dojedu do práce, a při snídani pročítám internetové deníky. Musím to dělat, patří to k mojí práci, provádět monitoring médií a hledat zmínky o projektu, na kterém pracuji. A někdy v průběhu podzimu mi přestalo chutnat. Po několika minutách cítím, jak se ve mne probouzí nutkání zvracet. Upřímně, hodně dlouho jsem si myslel, že je to tím, že na otvíráku každého z internetových deníků je téměř pravidelně doktor Engel. Ten člověk je totiž tak podivný, že by mu snad měli zakázat vstup před objektivy kamer a fotoaparátů. Po poradě s přítelkyní jsem zavrhl i myšlenku, že jsem těhotný (k takovému stavu pravidelné ranní nevolnosti patří, ale vysvětlila mi, že je s tím vždy synergicky spojeno několik dalších jevů, pro které nesplňuji předpoklady).
Novoroční bilancování
Blíží se přelom roku. Starý končí, a ten nový, s pořadovým číslem 2011, začíná. Je vhodná doba k bilancování toho, co nás v uplynulých měsících potkalo; současně můžeme činit všemožná předsevzetí, jak naložíme s nepopsaným listem nového letopočtu.
Pražské primátorky
V Praze vládl Bém, psychiatr. Bylo to na hlavu. Teď má vládnout Svoboda, gynekolog. No comment. A já, pod dojmem dokonaných povolebních vyjednávání, otevřeně k tomu dodávám: Ano, bude to na píču.
Virtuální zamyšlení
Minulý týden jsem na jedné zahraniční webové stránce našel zajímavý citát: Facebook is to socializing what masturbation is to sex. Nevzpomínám si, že bych na téma sociálních sítí četl výstižnější přirovnání. Postihuje samotnou podstatu tohoto fenoménu, a navíc velmi pěkně ilustruje, v jakém světě jeho uživatelé přežívají.
Pražský okruh má první oběť
Na nejmenovaném zpravodajském serveru se včera odpoledne objevila informace se senzaci budícím titulkem Pražský okruh má první oběť. Zemřel řidič kamionu. Znovu a znovu mne v takových případech napadá, jakou asi částí těla přemýšlí novinář, který takové dílo vypustí na svět? Jedná se o zakomplexovaného aktivistu, který za každou cenu personifikuje dopravní stavby a snaží se poukázat na jejich všeobecnou škodlivost? Nebo se jedná o projev obyčejné hlouposti?
Spotřebitelův výkřik do tmy
V roce 2008 jsem si koupil tenisky. Značkové. Normálně to nedělám, fenomén značkového zboží mne vždycky míjel obloukem, když nepočítám funkční oblečení do extrémních pracovních podmínek. Ale udělal jsem výjimku. Asi jsem chtěl mít dobrý pocit z něčeho pěkného. Sloužily skvěle, ale po dvou měsících nošení se jim začala rozlepovat podrážka. Neměl jsem pocit, že doba bezvadné služby byla adekvátní ceně téměř dvou tisíc, proto jsem absolvoval návštěvu reklamačního oddělení prodejce. Čekal jsem potíže, ovšem z výsledku jsem oněměl. Milé přivítání, prohlídka závady, vrácení peněz. A právě v tu chvíli jsem pochopil pravidla hry.
Krize. A co dál?
Krize, krize, krize. Poslední dva roky se tohle slovo stalo snad nejfrekventovanějším v médiích, v tiskových prohlášeních státních institucí i firem. Slyšíte jej v hospodě čtvrté cenové skupiny, v předsálí kina, na ulici, v metru, zabydlelo se dokonce i v našich domácnostech a pomalu ale jistě leze i do ložnic.
Kam ten spěch?!
Denně jezdím do práce příměstským vlakem. Denně jezdím pražským Metrem. Denně pozoruji kolem sebe zběsilost lidí, ženoucích se za ujíždějícím vlakem; za soupravou podzemní dráhy, která zavírá dveře a odjíždí do tunelu, aby zanedlouho byla vystřídána jinou, další.
Krajina kolem nás
Malá reminiscence myšlenek RNDr. Václava Cílka. Jedná se o obsáhlejší text přednášky na semináři věnovaném krajinářské fotografii a proměně krajiny v čase. Odstavec s poděkováním RNDr. Cílkovi přidán až pro publikaci na internetu.
Samá voda, všude, kam se podíváš!
V srpnu roku 2002 jsem trávil dny v Lednici na Moravě. Poklidně plynoucí čas narušila z ničeho nic zpráva o zvyšujících se hladinách jihočeských řek. Každá zpráva byla po chvíli přebita zprávou ještě o něco závažnější, a brzy jsme již na televizních obrazovkách sledovali zápas jihočeských a západočeských vesnic a měst o přežití. Bylo více než jisté, že se stane něco, co ovlivní život úplně každému v naší zemi; něco co přesáhne hranice národů, zemí a jazyků, co nás spojí s našimi sousedy a na několik dní umístí naši zemi na první místo ve zpravodajství po celém světě.
Ekologie & ekologismus
Zkoušeli jste někdy diskutovat s ekologistou, odpůrcem globalizace, bojovníkem za ulice lidem a podobně? Já ano. Je to velice poučné. Nikde se nesetkáte s tak koncentrovanou hloupostí, fanatismem a bezduchou propagandou jako u těchto lidí. V diskusi nepoužívají argumenty. Vymýšlejí si, účelně manipulují se statistickými údaji tak aby to vypadalo že mají pravdou. Lžou. Neustále a pořád. A v okamžiku kdy se dostanou do úzkých – například tehdy, když diskutují s člověkem který se v dané probelamtice vyzná – nazvou jej demagogem, nebo ještě lépe, fašistou. I mne se dostalo tohoto oslovení, a to hned několikrát.
