O díře do světa
Před pár dny mne potkal úspěch. Završení několika let trpělivé a poctivé práce, získávání zkušeností, vzdělávání se, zkoumání slepých uliček. Druhé místo ve světové fotografické soutěži je skutečně uspokojivá satisfakce. Každý, kdo se věnuje jakékoliv tvůrčí práci, touží více či méně po úspěchu. Je lhostejno, jestli maluje, sochá, fotografuje nebo píše. Chce uspět. Chce, aby jeho dílo bylo publikováno a pokud možno i oceněno; a pokud to ocenění má nějaký zvonivý zvuk, tím lépe. Nejde tu o vynášení do hvězdných výšin. Jde o vědomí, že to neděláte zbytečně.
O fotografování
Fotografování je můj život. Nemyslím tím jen zdroj obživy, ale zkrátka způsob existence. Když se dívám kolem sebe, vidím některé věci zarámované, jako kdyby to už byly hotové fotografie. Zároveň je pro mne ovšem fotografování oním zdrojem obživy. Žijeme v době, kdy se umělecké řemeslo, jehož českým pojmenováním je slovní spojení „malování světlem“, změnilo na zachycování obrázků přenosnými krabičkami, které sice umí i telefonovat, ale ušlechtilé umění se jejich prostřednictvím mění v nechutnou rutinu.
