Šotouši

Vzpomínám si, když moje babička tohle slovo jednou použila. Šotouš. Souvislosti si nevybavím, ale zato si jasně pamatuji dojmy z toho zvláštního a neznámého slova. Mělo zvláštní zvuk, evokovalo ve mne představu nějaké nadpřirozené bytosti, patřící zjevně do stejné skupiny s hejkaly, bludičkami a profesionálními úředníky.

Pak přišlo prozření. Jak praví wikipedia: Šotouš je člověk, který má silnou zálibu v železniční, případně i jiné veřejné dopravě. Název pravděpodobně pochází z anglického slova shoot (střílet, udělat snímek). Tento druh zábavy je znám již dávno a po celém světě, masové rozšíření slova šotouš v rámci české zájmové skupiny, kterou označuje, je však nedávné. Je kladeno asi do roku 2004: nejprve bylo vnímáno jako nadávka, brzy se však jeho význam rozšířil na každého, komu je dráha koníčkem a fotografuje ji, a ač si zachovalo jistý punc hanlivosti, pro některé se změnilo až v hrdé sebeoznačení.

Dělal jsem nedávno na zakázce imageových fotek nového Trojského mostu. Říkal jsem si, počkám pár měsíců, až si lidi zvyknou a všichni si tu stavbu nafotí dle libosti, abych měl klid na práci. Vyrazil jsem v předstihu, obešel předpolí kolem dokola, odměřil úhly a ohniska, a pak jsem se věnoval postupnému umrzání za soumraku. Padalo šero, na druhém břehu se rozsvítily lampy u vysokoškolských kolejí. Pomalu jsem ztrácel cit v nohách, plival kousky otlučené skloviny ze zubů a na hraně vědomí jsem uslyšel dotaz: „Kdy se rozsvěcej světla?“

Stáli pode mnou na rampě dva. V šeru jsem rozeznal jen siluety, ježící se brašnami s malými fotoaparáty, kamerami, přenosnými stativy. Taktické vybavení jim muselo přinášet vědomí výlučnosti. Nebyl jsem schopný artikulovat. Blížila se chvíle ideální kombinace světla a tmy. Začal jsem fotit. Najednou jsem si uvědomil, že ti dva se mi volně pohybují před objektivem a kazí jeden vyčekaný záběr za druhým. Fotili primárně tramvaje. Soutěžili spolu, a pak zřejmě s někým dalším, nepřítomným. Nepochybně se muselo jednat o alfasamce, co se mu povedla sedmnáctka do centra nejmíň rozmazaná.

V životě jsem nebyl blíž infarktu.

Nakonec se mi je podařilo telepaticky vypudit. Ale Bůh je mi svědkem, byl jsem jen krůček od toho popadnout je za límec a shodit ze schodů k řece.

Mimochodem, wikipedia také uvádí, že dlouhodobě se v různých jazycích pro citovou zálibu v železnici objevuje též označení siderodromofilie. Zní to taky dobře.

Menu