Samá voda, všude, kam se podíváš!

V srpnu roku 2002 jsem trávil dny v Lednici na Moravě. Poklidně plynoucí čas narušila z ničeho nic zpráva o zvyšujících se hladinách jihočeských řek. Každá zpráva byla po chvíli přebita zprávou ještě o něco závažnější, a brzy jsme již na televizních obrazovkách sledovali zápas jihočeských a západočeských vesnic a měst o přežití. Bylo více než jisté, že se stane něco, co ovlivní život úplně každému v naší zemi; něco co přesáhne hranice národů, zemí a jazyků, co nás spojí s našimi sousedy a na několik dní umístí naši zemi na první místo ve zpravodajství po celém světě.

Velká voda nejprve prošla jižními Čechami – zničila zde spoustu míst, která dobře znám, která jsem mnohokrát navštívil, a která jsem nyní mohl v přímém přenosu sledovat. Viděl jsem záplavy kalné vody valící se Plzní, Strakonicemi, Prachaticemi, Českými Budějovicemi, Českým Krumlovem. Sledoval jsem bezmála přetékající hráze rybníků a přehrad, a tohle všechno teď teklo do Prahy. V Praze rostly protipovodňové hráze a postupně se mluvilo o opravdu velké povodni. Dvacetiletá, padesátiletá, stoletá… a ještě víc, víc a víc. Odečty jednotlivých měření nakonec dostoupily do kategorie, kterou již nikdo ani neměří, nepočítá a na kterou pouze v skrytu duše myslí jako na svou noční můru. Voda zaplavila metro, desítky ulic, vyhnala z domovů desetitisíce lidí. Každý dvacátý čtvrtý obyvatel Prahy musel opustit svůj byt nebo dům; jak málo v porovnání se Strakonicemi, kde to byl každý pátý. Přesto ještě nic v porovnání s tím, co se blížilo.

Severní Čechy dostávaly zásahy postupně. Celá země se zmítala v křečích, jejichž vrcholem bylo jezero u Litoměřic Nepředstavitelných dvacet kilometrů na délku, osm na šířku. Jezero velké jako čtvrt Prahy. Jezero velké jako více než šest Kutných Hor. Jezero velké jako… má to vůbec cenu? Zámek ve Veltrusích, který jsem 20. července fotografoval jako honosné sídlo uprostřed zahrady a přírodního parku, se stal vodním zámkem. Sledoval jsem letecké záběry v televizi, a přemýšlel jsem zda se z toho vůbec někdy naše země vzpamatuje. Asi ano, ale jsem si jistý, že odteď budeme říkat: To bylo před těmi povodněmi…

Jenže, každý z nás reaguje jinak. Lidé, kteří přišli často úplně o vše co měli, prožívají pocity od naprostého zoufalství a bezmoci až k fatálnímu černému humoru. Tak třeba, znáte tento inzerát? „Prodám chatu v Českých Budějovicích, k vidění u Karlova mostu v Praze. Plovoucí podlaha, vodní postel, tekoucí voda, koupaliště u chaty. Zn.: Spěchá“. Velké procento lidí sleduje dění, a snaží se pomoci v rámci svých možností. Darují humanitární pomoc, nabízejí své vlastní síly a prostředky pro odstranění a zmírnění následků povodní, chodí darovat krev, nabízejí ubytování postiženým. Vzhledem k tomu, že do tohoto tábora patřím i já, chtěl bych věnovat pár slov poslední, velmi rozvětvené skupině. Skupině, která si kromě opovržení nic jiného nezaslouží.

Myslím například cikány (pardon, Romy), kteří se rozhodli využít náhradní ubytování v Ústí nad Labem, pozvali spoustu svých nevyplavených příbuzných a pak spolu hezky během několika málo hodin vyrabovali humanitární pomoc určenou pro mnohem více lidí, mnohem více postižených a na mnohem delší dobu. A navrch přidali stížnosti, že chtějí bagety se šunkou a kuřecím masem a multivitamínové džusy.

Aby to nevypadalo jako že jsem rasista, myslím také zároveň stovky povodňových turistů, zejména pak ty, kteří stáli na mostu Legií v Praze se sklenkami a lahví sektu v ruce, a sledovali opravdu úžasné divadlo.

Společně s nimi mám na mysli také příznivce adrenalinových sportů, kteří mají hlavy vymlácené z tolika vlastních bouřlivých zážitků, že přelézají zábrany u výpustí přetékajících přehrad, jezdí na kajaku po Vltavě při stoleté vodě a při pohledu na rozbouřenou řeku prohodí: „No nic moc,“ a zklamaně odejdou.

Dále myslím zvířata (ne, lidi ne), kteří se pustili do tak bohulibých činností jako je rabování nebo zneužívání humanitární pomoci. Z případů v Metlách na Blatensku je mi upřímně na zvracení, a to si zatím jen rámcově představuji, jak začnou lidé zneužívat podpůrné sociální programy a bankovní produkty na pomoc postiženým povodněmi. Jsem si jistý, že zejména lidé kovaní komunismem a naši cik-romští spoluobčané se budou doopravdy tužit!

Málem bych zapomněl na spoustu salónních odborníků na krizové situace, jako je – jeden příklad za všechny – paní Marta Kubišová. Možná jste četli její článek o tom, jak ředitel pražské ZOO nechal schválně (!) utratit agresivního slona a další zvířata, a bůhvíkolik dalších jich nechali schválně (!) utopit. Paní v článku napsala, že pokud by pan ředitel Zoologické zahrady byl ředitelem domova důchodců, nechal by jeho obyvatele postřílet, protože jsou staří. Tento výrok logikou opravdu přímo bije do očí. Radit od stolu je vcelku pohoda. Být zaměstnancem pražské Zoologické, vyzvu tu ženskou na souboj; zaměstnancem pražské zoologické nejsem, každopádně pokud paní Kubišovou potkám, možná ji pošlu do Vltavy za uprchlými tuleni.

V poslední řadě pak myslím ty, kteří byli vyzváni k evakuaci, a přesto vytrvale hájili své zatápěné příbytky. Schovávajíce se před záchranáři a policisty, bránili se záchraně vlastního života a neváhali přitom použít nejen slovních útoků, ale přímo i fyzického násilí. V okamžiku kdy jim teklo do bot (promiňte, nechtěné podobenství, u nás v rodině tento příměr používáme odjakživa), musely záchranné týmy nasazovat své životy pro záchranu tvrdohlavých zaslepenců.

Jsem možná staromódní, ale události posledních dnů ve mne vzbuzují smíšené pocity. Při pohledu na zničenou zemi si kladu již zmíněnou otázku; vzpamatujeme se z toho někdy úplně? Lidé ochotně pomáhající, nedbaje na vlastní škody nebo vlastní omezení, ve mne vzbuzují naději. Ovšem každý z těch opovrženíhodných zvířecky, pudově, sobecky a bezohledně jednajících arogantních omezenců mne zároveň uklidní: Nic se neděje. Voda už opadá, tak jen z toho co nejvíc vytřískat!

Menu