Pražský okruh má první oběť

Na nejmenovaném zpravodajském serveru se včera odpoledne objevila informace se senzaci budícím titulkem Pražský okruh má první oběť. Zemřel řidič kamionu. Znovu a znovu mne v takových případech napadá, jakou asi částí těla přemýšlí novinář, který takové dílo vypustí na svět? Jedná se o zakomplexovaného aktivistu, který za každou cenu personifikuje dopravní stavby a snaží se poukázat na jejich všeobecnou škodlivost? Nebo se jedná o projev obyčejné hlouposti?

Pražský okruh nemá žádnou oběť. K obětem na životech v řadách účastníků silničního provozu dochází téměř vždy v důsledku lidského selhání při řízení, při řešení výjimečných nebo naopak zcela rutinních dopravních situací. Může se jednat o projev stresu, únavy, zbrklosti, nepozornosti nebo přecenění svých možností, například ve vztahu k aktuálním klimatickým podmínkám. Může jít o přecenění možností vozidla, o třeba i nevědomé překročení technických limitů. V neposlední řadě se může jednat o důsledek technické závady, špatného technického stavu vozidla. Může jít o kombinaci těchto faktorů. Dopravní stavby ale rozhodně nezabíjejí. Zabíjí systém, v tomto případě lidé, kteří jej vytvářejí a umějí jej ohnout podle svých představ. Aktivista prosadí svou, protože má čas najít skulinku ve spleti zákonů, vyhlášek a nařízení; normální člověk čas nemá, protože musí pracovat, aby se uživil.

Při své práci musím používat automobil, měsíčně najezdím několik tisíc kilometrů. A často zajíždím i do těch nejzapadlejších vesniček. Postupem času si uvědomuji, jak začíná být v naší zemi naprosto nevyvážená úroveň technického stavu komunikací. Úseky s perfektním povrchem, u kterých téměř neslyšíte jízdní projev krom zvuku motoru, se čím dál více střídají s úseky, u kterých se obáváte, co vás čeká za další zatáčkou. Značky upozorňující na tristní stav vozovky jsou běžným doplňkem. Na opravy nejsou peníze, na údržbu také ne. Jediné, co přibývá neustále, jsou cyklostezky, a různá, často nesmyslná omezení. Oslňující bílá světla nad přechody, která ráno za mlhy vytvářejí smrtící pasti. Další a další retardéry, které nám ničí auta, a mimochodem také životní prostředí. Pod rouškou ochrany zdraví a životů se nesystémově utrácejí peníze, které potom chybějí jinde.

Projedete obcí, přejedete tři, čtyři retardéry, prosmýknete se několika zúženými místy a kousek za cedulí označující konec obce vyletíte z vozovky, protože si utrhnete kolo v obrovské díře. Potom možná někdo napíše, že silnice mají další oběť.

Ale bude to tak opravdu? Nebudete v tu chvíli spíše obětí systému, který na jedné straně mrhá prostředky z popudu několika záhadně vyvolených laiků, místo toho aby komunikace udržoval v rozumném stavu, za peníze všech, kdo je využívají? Musíme opravdu investovat do přestavby každého přechodu v republice? Musí být opravdu v každé větší ulici v Praze přidaný pás pro cyklisty, musí se stavět drahé cyklostezky, když nejsou peníze na vyspravení vozovky nebo na zimní údržbu?

Jsou to spousty otázek, na které všichni znají odpověď, ale které se nesmí nahlas vyslovit. Možná i ten chudák včera na Pražském okruhu příliš pospíchal jen proto, že nabral zpoždění na nějakém přilehlém tankodromu, který je součástí naší komunikační sítě.

Buďme rádi za každý kilometr moderní nové silnice. Zachraňují totiž životy – i ty naše.

Menu