Narodil jsem se na samém konci sedmdesátých let v Praze. Ze čtvrtého obvodu (Praha – Podolí) jsem byl brzy přesunut do obvodu třetího. Konkrétně na Královské Vinohrady. Ten trpný rod je na místě, protože jsem do přesouvání sebe sama moc mluvit nemohl. Ale když se na celou tu věc podívám s odstupem, kdybych mohl, souhlasil bych. Navíc, velkou část života jsem prožíval nedaleko Tábora, v kraji, kde se dodnes cítím doma. A Vinohrady byly velmi příjemným místem k trávení mezidobí mezi odjezdy na jih.
Čas se pomalu vlekl přes léta osmdesátá a já jsem postupně absolvoval školku mateřskou i školu základní. Do první třídy jsem se moc těšil. Opravdu. Můj o sedm let starší bratr v té době neustále nadával na školu a na ranní vstávání, na učení, na chemii a fyziku. Tehdy jsem nevěděl, do čeho jdu, ale byl jsem odhodlán, že MNE to tedy bavit bude! Vydrželo mi to dlouho. Asi dva nebo tři… měsíce. Nadšení vyprchávalo a najednou jsem na tom byl stejně.
Čas plynul dál. Přišel rok 1989 a doba se změnila. Otevřely se hranice a naše skoro ještě dětské dušičky odchované komunismem začaly být vystaveny vlivu tržního hospodářství. A nejen to. Místo ruského jazyka nastoupil jazyk anglický, posléze francouzský. Mohl jsem se přesvědčit, že to nebylo tou azbukou. Ne, já opravdu nemám talent na jazyky. A než jsem se otočil, radostná pouť základní školou skončila a já jsem byl postaven před volbu: Jaké že střední školy studentem být, či nebýt?
Nejprve jsem to se školou neodhadl, a neprozřetelně jsem udělal přijímačky na střední hotelovou školu. Hlavně proto, že mi pořád říkali, jak to je obtížné se tam dostat. Což o to, nijak hrozné to nebylo. Horší bylo na té škole vydržet. Po první konfrontaci s prostředím zbohatlických spratků jsem se raději vydal na alternativní cestu. Místo toho, abych studoval věci, které mají společenský význam jsem začal studovat věci, které mne baví a obohacují.
Pracovat při studiu není nijak lehké, ale nevěřili byste, kolik rozmanitých zkušeností člověk takto získá. Nejprve jsem pracoval ve společnosti Whirlpool ČR. Ovšem po necelém roce mne přestalo bavit vysvětlovat klientům, jak fungují mikrovlnky (vy to opravdu nevíte?) a myčky nádobí (V tom koši dole jsou takoví trpaslíci, ti v noci vylezou, mají kyblíčky a kartáčky a to nádobí vám umejou, pani, jasná věc!). Nechal jsem té práce s pocitem, že je lepší zkusit štěstí jinde. Nastoupil jsem do několika tiskových a grafických studií, kde jsem postupně získával zkušenosti. A potom přišlo léto roku 1998 a já dostal nabídku, které jsem nemohl říci „ne“. Ta mne zaměstnává dodnes.
Pravda je krutá – společnost SATRA je banda tunelářů. V Praze, a potažmo v České republice téměř neexistuje tunel, na kterém bychom se nepodíleli. Z osobního hlediska je pro mne úžasné podílet se na tvorbě něčeho tak velkého, významného. A nezanedbatelnou měrou přispět k něčemu, v co věřím. A díky této práci mám možnost dělat na formátech, ke kterým bych se jinak těžko dostával. Časosběrná i prezentační fotodokumentace, knihy, vizualizace, webové projekty, dokumentární filmy, korporátní a projektový design… neustálá rozmanitost, příležitost pracovat doslova každý den na něčem úplně odlišném a ve výsledku za sebou nechávat kvalitní a uznávanou práci, to pro mne znamená mnohem víc, než abych tvrdil, že svoji práci dělám pro peníze.
V roce 2002 jsem se dostal před možnost odejít z domova a bydlet v Milovicích nad Labem. Obec s rozporuplnou pověstí je proslulá jako ubytovna střední skupiny vojsk jedné nejmenované (a naštěstí již neexistující) země. Ale nenechte se uvést v omyl. Milovice jsou celkem pěkné městečko plné zeleně; i když pro mne osobně to ideál není. Hledám jinou alternativu; krajina středního Polabí je pro mne zatím cizí, neosobní a bez duše. Přesto je to pro mne ideální volba – bydlet v klidu za Prahou a do toho velkého města jen dojíždět.
Před určitým časem ve mne dozrálo rozhodnutí začít pracovat i na své vlastní jméno. Živnostenské oprávnění v oborech fotografických a grafických prací, a lektorské činnosti používám tak, jak prezentuji v referencích. Každá práce mne obohacuje jinak. Baví mne fotit na zakázku, baví mne volné práce, které dělám třeba jen pro radost nebo za symbolický honorář. Je to uvolňující relax i nezbytný doplněk k monotematickému tematickému záběru v rámci zaměstnání. Na druhou stranu kurzy a semináře, na kterých přednáším, jsou pro mne vítanou záminkou k samostudiu, k rozšiřování i prohlubování znalostí a objevování nových postupů. Zpětná vazba od (doufám!) spokojených účastníků přednášek je pak už jen příslovečnou třešničkou na dortu.
Za tři desetiletí svého života jsem prožil hodně šťastných i nešťastných okamžiků. V některých okamžicích jsem žil téměř v euforii, s pocitem, že už nikdy mi nemůže být tak dobře. Poznal jsem momenty, kdy jsem si uvědomil pomíjivost života mnohem víc, než mi bylo příjemné. Několikrát jsem začínal z ničeho, několikrát jsem se spadl dolů, ale přece jsem vždycky zase vstal a začal stoupat nahoru. Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že většina věcí, které člověka potkají, většina rozhodnutí, často i nepříjemností, problémů a překážek, nakonec dává smysl. Pokaždé když se mi zdálo, že to co dělám je krok správným směrem, ačkoliv to na první pohled vypadalo jako slepá ulička, všechno do sebe nakonec zapadlo jako dílky do mozaiky.
Dnes vím, že existuje celá řada hodnot, pro které se dá žít a které mohou být něčím v životě důležité; upřímnost, láska, přátelství, pokora, obětavost. Pokud mohu, snažím se jimi naplňovat svůj život každý den. Protože ztrácet lásku a přátelství je mnohem snazší než je získávat zpět. Snažím se radovat se z drobností. Právě drobnosti, zdánlivě nepatrné kousíčky štěstí, dávají dohromady rozmanitou mozaiku života.
Jakub Karlíček
Praha, 18. února 2002
Milovice, 31. prosince 2010
