O výchově a kontrastech

Sleduji v posledních měsících zprávy a internet, a čím dál víc si všímám zdánlivě nesouvisejících událostí a článků, které mají společného jmenovatele. Týkají se přístupu naší současné společnosti k odpovědnosti a morálce. Desítky případů, kdy se někdo ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, a stane se obětí cizí bezohlednosti a hlouposti. Bojový pes napadl a zmrzačil dítě. Řidič vozu projel celou dálnici v protisměru. Muž postřílel řadu náhodně procházejících lidí. Stáváme se součástí nového divokého západu a děsíme se zpráv a statistik.

Většina z nás platí nemalé daně. A stát nám za ně na všechny tyto běsy nabízí vždy jen jedno univerzální řešení. Regulace a represe. Budeme mít zbrojní pasy na rotvajlery a povinné ručení na psa. Na silné motorky se bude sedat až od čtyřiadvaceti; řidičáky budou nejdřív pár let jen na zkoušku. Asi je dobře, že se alespoň pokoušíme problémy řešit. Řešíme ale jejich skutečnou příčinu?

Proč vlastně musíme regulovat bojová plemena psů, definovat silnou motorku a prakticky znemožňovat sportovním střelcům jejich činnost? Proč čím dál víc lidí ohrožuje svoje okolí životu nebezpečnými hračkami, které jim nepatří do rukou? Rotvajler přece není nově vyšlechtěné plemeno; silné motorky existovaly i dříve a z osobní zkušenosti všichni víme, že skutečně bezohledné chování na silnicích mají na svědomí řidiči starší čtyřiadvaceti let. Neměli bychom spíš přemýšlet o tom, kde se berou zlé plnoleté děti s neukojitelnou potřebou moci? Až jich bude ve společnosti více než polovina, žádná regulace nás už nezachrání!

Někdy v polovině dubna se ve sdělovacích prostředcích objevila malá aférka, která velmi rychle zapadla pod nánosem novějších aktualit. Spor mezi slalomářkou Šárkou Záhrobskou a jejím otcem; těžko soudit, na které straně tohoto sporu byla pravda. Lze vytušit, že jsme byli svědky jen poněkud bolestivějšího a navíc medializovaného odchodu silné dcery od dominantního otce. Rodiče s pevným egem vychovávají děti s jasnou identitou. Když takový rodič něco chce, jen tak neustoupí. A má-li se proti němu jeho dítě vymezit, musí vynaložit extrémní úsilí, a musí rozhodně vědět, co chce. Oproti tomu takoví ti průměrně nemastní neslaní rodiče vychovávají děti, které nevědí co chtějí. A ti, kteří mají vlastní nenaplněné ambice, jsou schopni svým dětem vštípit pouze agresivní potřebu úspěchu bez zásluh, za každou cenu, ale bez obětí a námahy. Všechny děti chtějí něčeho dosáhnout a v něčem uspět, ale podle toho, jak je rodiče vychovali, liší se tím, jakými prostředky chtějí svých cílů dosáhnout.

Možná jednou budu sám řešit dilema, jak vychovávat svoje vlastní dítě. Pokud tomu tak bude, vím, že mu budu přát úspěch, ale zároveň budu trvat na tom, aby si jej zasloužilo. Aby vědělo, že úspěch není zadarmo, že za každým úspěchem i v oborech které nás baví, musí být jistá míra snahy, píle, pracovitosti. Že na klavír se člověk naučí hrát jen tehdy, pokud stráví hodiny a hodiny hraním stupnic, které jej nebudou bavit. Že za dobrým sportovním výkonem musí být nutně trénink a příprava. Každá věc, které dosáhneme, nás těší právě i proto, že jsme pro ni museli něco obětovat a soustředit se na výsledek. Nemusíme nutně dělat to, co nás nebaví; ale většinou musíme dělat i to, na co zrovna nemáme náladu. Úspěch nikdy nepřijde hned.

Z pohledu vývoje osobnosti je určitě důležité, aby od nějakých šesti let vyrůstalo dítě v citové pohodě, ve stabilním prostředí, s mírným důrazem na výkonovou orientaci, aby dokázalo podávat výkon a radovat se z něho a získalo tak odpovídající identitu. Bohužel, rodiče dnes často přehánějí výkonovou stránku výchovy nebo se naopak snaží dítě uchránit jakéhokoliv nepříjemného zážitku i navzdory pozdější ztrátě identity a často i charakteru. Děti jsou zmenšeninami dospělých, a tak i jejich svět je zmenšeným odrazem našeho dospělého světa. Je mezi nimi většina průměrně normálních jedinců, pár výjimečně nadaných individualit, rozvíjejících své vrozené talenty. Je mezi nimi pár procent žijících v přesvědčení, že za peníze si koupí všechno včetně morálky. Protože peníze jsou moc a když nejsou nejsilnější aby všechny přeprali, prostě si jen někoho takového zaplatí. Mají od útlého věku potřebu ovládat, chovat se nadřazeně, a svoji pozici nadlidí vnímají zcela přirozeně. Co byste čekali od dítěte, jemuž v šesti letech doma vyčesají vlasy do frajerského kohouta a pošlou ho do školy s vědomím, že ostatní jsou ubožáci a nad něj není? Může si s někým takovým poradit normální školní prostředí, kde jsou učitelé čím dál víc bezmocní proti podobným projevům?

Je to jen pár procent lidí, kteří se nám snaží diktovat svoje zásady. Princip síly proti slušnosti, nadvláda hloupé tuposti na rozumem. Celý svět se řítí kupředu na křídlech motivace na všech úrovních. Buď lepší. Prodej víc. Získej a vydělej víc. Pamatuj, že jsi bomba. Budeš nejlepší. Mysli jen na sebe a jdi přes mrtvoly. Jen a jen proto si lidé pořizují bojová plemena psů, mají potřebu řešit problémy silou, řídí bezohledně v banálních situacích, protože jsou k tomu motivováni a agrese je pro ně nejsnazší cestou k uvolnění napětí. Příležitost dělá z lidí zvířata. Probouzí v nich to nejhorší. V období Protektorátu nebo za komunismu páchali ty největší bestiality v našich věznicích naši vlastní lidé, o hrůzách při odsunech obyvatel Sudet již také víme hodně. Mstili se sousedům, využívali šance projevit se dominantně, užít si moc. Je to jen otázka vhodné konstelace okolností a úrodné půdy na dně lidské duše.

Společnost má chránit slabé, ale nedělá to. Místo toho reguluje, utahuje šrouby v bláznivé naději, že to pomůže odstranit příčiny všech společenských problémů. Opak je pravdou. Ztrácíme možnosti bránit se projevům iracionality a bezohlednosti, jejíž původci si svoji cestičku vždycky najdou. Za těch pár minut, než vám policisté zkontrolují platnost lékárničky, projede kolem pět bezohledných řidičů, kteří nejpozději za první zatáčkou někoho suverénně oprasí. Na jejich autech budou zářit samolepky DÍTĚ V AUTĚ. Další generace nám roste.

Máme se na co těšit.

Menu