O stavu lékařském a ranních nevolnostech

Mám od podzimních měsíců problém s ranní nevolností. Přepadne mne pokaždé, když dojedu do práce, a při snídani pročítám internetové deníky. Musím to dělat, patří to k mojí práci, provádět monitoring médií a hledat zmínky o projektech, na kterých pracuji. A někdy v průběhu podzimu mi přestalo chutnat. Po několika minutách cítím, jak se ve mne probouzí nutkání zvracet. Upřímně, hodně dlouho jsem si myslel, že je to tím, že na otvíráku každého z internetových deníků je téměř pravidelně doktor Engel. Ten člověk je totiž tak podivný, že by mu snad měli zakázat vstup před objektivy kamer a fotoaparátů. Po poradě s přítelkyní jsem zavrhl i myšlenku, že jsem těhotný (k takovému stavu pravidelné ranní nevolnosti patří, ale vysvětlila mi, že je s tím vždy synergicky spojeno několik dalších jevů, pro které nesplňuji předpoklady).

Skutečná příčina je jiná. Pánové Engel, Kubek, Voleman a další jejich souputníci jsou odpudiví především lidsky. Jejich masová mediální akce, kterou ovládli celou českou společnost, je dle mého názoru oprávněná jen zdánlivě. Bylo o ní napsáno tisíce článků; stala se oblíbeným tématem v českých domácnostech, na pracovištích, v hospodách, určitě i na školách. Hodně se toho namluvilo a napsalo o oprávněnosti nároků na vyšší mzdy pro lékaře, o jejich zoufalé situaci, životě na hranici bídy, o posledním možném kroku. Prý jim nejde v první řadě o peníze. Opravdu?

Lékařské povolání jsem vždy považoval za velmi prestižní, zejména co se lidské stránky týče. Rád vzpomínám na postavu doktora v Postřižinách, který po nocích, bez ohledu na cokoli, objíždí své pacienty, stará se o své rodičky, je vysoce ceněným nejen pro své schopnosti, ale i pro svou obětavost. Ano, nedělá to zadarmo. Je ale člověkem na svém místě a poprávu místní celebritou, protože své jistě nadprůměrné příjmy oplácí nadprůměrným přístupem ke své profesi. Můj kamarád absolvoval nedávno nemocniční anabázi se svou dospívající dcerou, které praskla nártní kost. Při první návštěvě ošetřující lékařka celou záležitost odbyla jako podvrtnutý kotník, a nechala ji tak více než týden. Kolega lékařky, který byl na pohotovosti poté, co byla pacientka opětně dovezena k ošetření na pohotovost se silnými bolestmi, řekl o své kolegyni spoustu nelichotivých slov, a to takových, že i já bych se je zdráhal použít. A to je ono. Lékaři jsou kvalitní a nekvalitní. Tak by měla být jejich práce hodnocena, rozlišena na práci dobrou a špatnou, a nikoli ji ultimativně honorovat na trojnásobek průměrného platu (!), navíc takového, na který drtivá část obyvatel Česka nemá šanci dosáhnout ani ve snu. Nikdo z nás není honorován tak, kolik by za stejnou práci dostal v Německu nebo ve Švýcarsku.

Ale dobrá, přistoupíme na chvíli na hru doktora MEngela a přijmeme fakt, že je lékař pro společnost nepostradatelný, že je neomylný a jeho odchod směrem na západ od nás je fatálním milníkem na cestě do záhuby. Je tedy jeho práce více nepostradatelnou, než nasazení řidiče silničářského vozu, který při sněhové kalamitě udržuje sjízdný úsek dálnice bez ohledu na pracovní dobu, vlastní pohodlí či potřebu spánku? Je jeho práce skutečně zodpovědnější, než práce řidiče autobusu, který vozí plechovou rakev plnou lidí a je zodpovědný za jejich zdraví a životy? Je práce lékaře složitější než práce inženýra, který staticky dimenzuje konstrukce, které budou užívat lidé další stovky let, a svou chybu si může jít kdykoli bez diskuse odsedět do vězení?

Ano, i v těchto profesích jsou kvalitní a nekvalitní pracovníci. Jejich ohodnocení je ovšem podle toho diferencováno. A ti nejlepší i nejhorší mají v komerční sféře kdykoli možnost žádat vyšší plat, nebo zkrátka odejít. Tuto volbu máme každý. Nikdo z nás není do práce nucen. Jenže každý z nás využije výpověď jen jako východisko vyplývající z osobní situace, vlastních pocitů a potřeb. Nikdo nepodáváme organizovaně hromadné výpovědi. Přijdeme za nadřízeným, předložíme představy a požadavky. Nastane kompromis nebo odmítnutí. Reakcí na odmítnutí může být odchod z pracovního poměru; v souladu se zákoníkem práce, bez vyhrožování a vydírání.

Pokud je pracovník kvalitní, pro jeho ohodnocení se v systému peníze najdou. Ale na plošné zvýšení mezd se peníze hledají špatně, protože vždy odměňujete neschopné lemply spolu a na úkor profesně zdatných. Znám lékaře ve svém širší rodině, mezi známými a přáteli. Nikdo z nich se špatně nemá. Ale co se pamatuji, uvažují v jednotkách práce, které neznám. Každou diskusi o penězích a mzdovém ohodnocení přepočítávají na úvazky, poloviční úvazky a situaci každého vztahují na sebe. Jsou neklidní, když zjistí, že někdo kdo má zaměstnání a živnost, a pracuje 14 hodin denně, by mohl mít stejně nebo více, než oni. A nechápou, že ten dotyčný pracuje bez stanovené pracovní doby, od probuzení do noci, a na podobné počty nemá ani čas. Že si své peníze zaslouží stejně, jako oni. Nevěřím proto tomu, že jejich hromadná akce není motivována závistí a touhou po penězích. Volají, že chtějí víc, chtějí deklarovat jistotu x-násobku průměru, pouze aby dokázali výjimečnost své profese? Asi ne.

Jak už jsem napsal, řadu lékařů znám. Nouzí netrpí. Nevím, jestli berou 35 nebo 70 tisíc. Je mi to jedno. Vím, na jaké životní úrovni žijí, vím, kolikrát za rok jezdí na dovolenou. U řady z nich se jejich vztah k penězům utváří již někdy od školy; jako nezúčastněný pozorovatel vím, jaký vztah mají k penězům, které vydávají, a jak dlouze umějí hovořit o křivdách, kterých se na nich dopouští systém při odměňování. (Rozhodně ale říkám – negeneralizuji, nesoudím jejich stav jako takový, už proto, že znám naopak řadu jiných, kteří se takto nechovají; jen mám neodbytný dojem, že zde je to procento mnohem větší, než v jiných oborech). A v tomto s nimi částečně souhlasím. Chyba je také v systému. V systému, který je vychoval, a který rozhodně není bezchybný. Osobně si myslím, že zdravotnictví je díra na peníze neuvěřitelných rozměrů. Nikde jsem nepotkal tolik příležitostí ke korupci, snad jen na vybraných úřadech místní samosprávy. Ostatně, značné procento politiků má titul MUDr., je to náhoda? Všichni v tom systému zapojení mají určitou tendenci brát, a očekávají nabídky. Odpovídá tomu i sprostý tón vedení celé děkovací a odcházecí kampaně, jejich černobílé sanitky, figuríny s displeji, vyhrožování smrtí. Ale pokud je chyba v systému, mají si ji řešit sami. Od toho je přece lékařská komora, a nikoli od toho, aby podporovala odborářské manévry.

Každá profesní organizace, ať už je to svaz fotografů, komora architektů či inženýrů nebo spolek sběratelů borůvek, má většinou za cíl zvyšování kvalifikace a možnosti uplatnění, prohlubování znalostí dovedností členů, zlepšování kreditu celého oboru. Podle toho si do svého čela volí osobnosti. Asi není náhoda, že volby do vedení ČLK vyhrál člověk, který hlasitě volal o tom, že vydupe peníze stůj co stůj. Ne snad na zlepšení péče, ale pro každého z lékařů. Reakce na to, že by část z rozpočtu vyždímaných prostředků mohly dostat sestry (které mají odpovědnou a náročnou práci také), si jistě pamatujeme každý.

Ať chceme nebo ne, vláda kapitulovala. Ministr přislíbil vydojit ze systému dvě miliardy, a v atmosféře všeobecných úspor sypat do kapes bílých plášťů. Připomíná to heslo ministra Bárty – budeme šetřit, ať to stojí, co to stojí. Nesouhlasím s tím. Vyděračům se nemá ustupovat. Podívejte se jen na to, jak se bouří v případě, že se některý ředitel nemocnice zdráhá je okamžitě přijmout zpátky, čímž jen dodržuje zákonná ustanovení. Možná, že většina jednotlivých účastníků to skutečně nemyslela zle, ale jsou to vysokoškolsky vzdělaní lidé, nemohou čekat, že jejich účast na podobných akcích nechají každého v klidu. Pokud MEngelovi naletěli, vypovídá to o jejich prostinké duševní úrovni. Takoví lidé by snad ani neměli mít v moci naše zdraví a životy. Okamžikem, kdy si lékaři najali marketingovou agenturu, a provedli mediální akce, jakých jsme byli svědky, ztratili bezezbytku veškeré moje sympatie. Dřív jsem byl ochoten naslouchat jejich steskům a snažit se pochopit, jak jsou na systému biti. Už jsem jen plný vzteku a pohrdání. Dosud, když jsem v křížovce narazil na heslo „prodejná osoba na pět“, napadla mne běhna, coura nebo děvka. Od teď se nabízejí slova jiná, významově padnoucí jako dobře ušité sako.

Panu Engelovi přeji šťastnou cestu na Maltu, kde mu údajně nabídli místo. Jen houšť a větší kapky.

Menu