Dneska to bude pravý nefalšovaný hejt. Nemám ve zvyku rozebírat minulost, pitvat vztahy a rozebírat. Udělám výjimku. Anonymní. Potřebuju se z toho vypsat. Několik měsíců mám v hlavě takovou směsici hořkosti, lidského zklamání a vzteku, že si potřebuju sednout a všechno to vysypat do klávesnice. Nebude to o vztazích. Nezazní jména. Bude to o principu pravdy, lži a přetékajícího džbánu.
Měl jsem před časem partnerku, se kterou jsem strávil několik let života. Byly to krásné roky, prožili jsme spoustu dobrého. Bylo to o citech, společných zájmech a hodnotách, o radosti ze života. A bylo to i o důvěře. Nebylo to vždycky jen dobrý. A celou dobu jsem sledoval, jak dokáže měnit stránky své osobnosti stejně snadno, jako oblečení. Ne směrem ke mně; prostě jen uměla každému ze svých přátel ukazovat sebe samu přesně takovou, jakou ji ten kdo chtěl mít. Nebral jsem to v potaz, vnímal jsem to jako něco, co se mne netýkalo.
Jenže, postupem času to přestalo být tak fajn jako předtím. Euforie končila, bylo tak nějak co řešit, objevily se těžkosti a problémy, které se nutně odrazily i někde mezi námi. Začal konec, neodvolatelně a definitivně, protože najednou jsem si nebyl jistý, jakou roli právě hraje. Jednou jedinkrát jsem zjistil, že hraje a přetváří se i ke mně, i když nemusela. Stalo se to, co by se ve vztahu nikdy stát nemělo. Ztratil jsem důvěru, přestal jsem jí věřit a s tím jsem nedokázal udělat vůbec nic. Chtěl jsem, ale nešlo to. Umím naslouchat, chápat, být tolerantní. Ale neumím přijmout status quo, že na jedné lži navíc už prostě nesejde. Mám velký problém i s pojmem milosrdná lež, ale když se úmyslné lhaní stane normou chování, je to v háji.
Neumím nemít důvěru. Je to od té doby někde ve mně. Když teď vidím sebemenší náznak neupřímnosti nebo lži, vyletí mi tlak. Je to, jako kdyby najednou přetekl nějaký džbán trpělivosti.
Panebože, kdo kdy nemusel v životě lhát? Každý z nás to aspoň někdy vědomě udělal. Rozbité okno, neomluvená hodina ve škole, rande na zapřenou, o nutných pracovních lžích každý také víme svoje. Zkuste pracovat v obchodě a mluvit pořád pravdu, neprodáte nikomu nic (ta slečna, co mi v pátek na trhu prodala pálivé papriky, které nakonec vůbec nepálily, ví svoje). Ale není to norma, je to řešení z nouze, které si člověk prostě vědomě rozmyslí a zvolí jej jako cestu menšího odporu.
Ovšem ve vztahu vědomě lhát jen proto, že je to pro někoho výhodnější, je prasárna a víc už nemám co k tomu dodat…
