No to víte, nemažete, klepe to!

Mezi moje nejoblíbenější činnosti patří řízení automobilu. Bez nadsázky. Řízení pro mne není jen pravidelnou mechanickou záležitostí. Je pro mne odreagováním od stresu, požitkem, při kterém si mohu vyčistit hlavu, obhlédnout krajinu a při té příležitosti se dopravit z bodu A do bodu B. Mít auto pro mne znamená svobodu a volnost. Možná i proto mám určité nároky na svůj dopravní prostředek. Většinu cest jsem v životě vykonal vozy francouzské provenience, a byl jsem vždy spokojený. Sám mám auto s osobitým designem a se lvem ve znaku, které mne za celou dobu provozu jedinkrát nenechalo na holičkách, auto maximálně spolehlivé, dynamické, pohledné a po všech stránkách vyhovující.

Spolehlivost může mít různé vnější znaky. Párkrát jsem měl tu pochybnou čest, svézt se vozy koncernu VW, a pro všechny tyto zkušenosti mám v paměti jediné: koncert pro sadu plastů a komorní orchestr. Nekonečný proud skřípání, vrzání, a dalších neidentifikovatelných zvuků, které se na člověka valí ze všech stran. Z vozů Ford si naopak pamatuji takový hluk od motoru a pneumatik, kdy při jízdě po dálnici není slyšet ani rádio, ani spolujezdec. Na všech svých vozech oceňuji, že těmito nemocemi nikdy netrpěly.

Až asi před dvěma měsíci se něco stalo. Jel jsem na focení, v autě jsem vezl spoustu krámů, kufrem s technikou počínaje, a dvěma stativy konče. V interiéru se občas ozvalo takové zaklepání, s mírně vrzavým podtónem. Nevěnoval jsem tomu pozornost, byl jsem si jistý, že jakmile vozidlo vyložím, tak spolu s jeho obsahem odstraním zdroj záhadného pazvuku. Jenže se tak nestalo. Začal jsem diagnostikovat. Všechno jsem vyndal, do poslední drobnosti. Hned po rozjezdu se to na první nerovnosti zase ozvalo. Rozebral jsem uložení rezervního kola a heveru, prošel jsem všechny věci, které by v autě mohly dělat rámus. Nic jsem nenašel. Pak jsem jednou musel auto naložit po střechu a odstěhovat někoho spolu s polovinou domácnosti. Zvuk se ztratil, a já si několik dní užíval pohodu z ticha.

No ale uplynul další týden, a já jednoho rána uslyšel důvěrné známé, kovovo-plastově znějící klep klep klep… vrz… klep klep… ding… klep klep… a tak pořád dokola, dokud jsem se nedostal na trochu rovnější podklad. To je totiž další faktor – zvuk je slyšet jen v určitých momentech, na rozbitých cestách, kolejových pásech, retardérech. Následovala stejná procedura, vystěhování věcí, vizuální a poslechová kontrola. Vidět není nic, slyšet ano. Moje psychická pohoda dostala ránu. Pokaždé když řídím, poslouchám a přemýšlím, co by to mohlo být. Klepe to. Jen někdy. Sakra, už zase. Nemohla by to být ta rezerva, že bych ji ještě popáté vyndal? Není to něco pod sedadlem? Není to zvenku? Krucinál himl hergot, copak to nedá pokoj?!

Minulý týden jsem nevydržel. Dojel jsem do servisu, s jediným požadavkem – najít a odstranit příčinu. Dělal jsem si velké naděje, bo přijímací technik si byl jistý svou věcí a tvářil se klidně. Celý den jsem se těšil, jak si večer zase konečně vychutnám klidnou cestu.

Večer jsem přišel k pultu, a obdržel klíče s vysvětlením, že „tam fakt něco klepalo, ale že to není ani na podvozku, ani v interiéru, trochu jsme to prolezli, projeli to a mělo by to dát pokoj“. Sedl jsem si do auta, nastartoval jsem a vyjel z brány na ulici. Ve voze bylo mrtvolné ticho.

O 50 metrů dále jsem přejel první retardér.

Klep klep klep… vrz… ding… klep klep…

Z psychiatrické léčebny mne pustí nejspíš příští týden.

Menu