Můj hlas není zelenej

Už dávno nežijeme ve společnosti, kde by mělo smysl dělení politického spektra na pravou a levou část. Pravicové vlády nám zvedají daně, levicové vlády startují ekonomiku. Není to věc lokální, totéž se děje po celé Evropě. Hledáme nové směry a nové politické mapy. Pro spoustu lidí je řešením Strana zelených. Pro mne nikoli. Z myšlenkového fundamentu toho čtyřlístkového uskupení je mi mírně řečeno nevolno. Před každými volbami jsem tázán příznivci Zelených, proč se proti nim tak razantně vymezuji, když mi také záleží na životním prostředí, nemám rád staré struktury a korupci.

V první řadě je to kvůli osobnostnímu potenciálu strany. Byl jsem donedávna občanem městské části Praha 3, takže jsem měl vše pěkně na očích. Novinář, který nikdy nic pořádného nenapsal, bojuje v jednom šiku se sociálním ekologem, expertkou na rovné příležitosti a grantovou specialistkou. V celoměstském měřítku se k nim přidává třeba opoziční zastupitelka šesté městské části, která je především odbornicí na principiální negování čehokoli, co není jejich program. Nechci, aby na radnici nebo v parlamentu seděli lidé, kteří nic pořádného neumějí, nic v životě nevytvořili a společnost obohacují pouze čerpáním grantů a sociálním inženýrstvím.

Druhým problémem je ideové zacílení. O co se vlastně snaží? Pokud jim jde o životní prostředí, proč se zasazují o blokování dopravy namísto zvýšení její plynulosti? Proč intenzivně pracují na tom, aby z center měst mizel život a přesouval se na okraje, do obchodních center? Proč se chovají tak, že ze čtvrtí, kde částečně vládnou, se stěhují dlouholetí obyvatelé? Svoji vizi nám předvedli dokonce v celostátním měřítku. Vzpomeňme třeba na ty dvě paní poslankyně, které svého času vydíraly celou vládu. Každý ledovec má svou desetiprocentní viditelnou část nad hladinou, a tu druhou… Ostatně, i letos nám pan předseda Liška a spol. předvedli úlevný obřadní tanec, když se ukázalo, že přece jen dostanou státní příspěvek za voličské hlasy. Nakonec jde vždycky jenom o peníze. Jen je trochu hnusné založit si existenci na tom, že budu tvrdit pravý opak.

Středobodem jejich politiky je prosazování destrukce čehokoli, co se jiní snaží vytvořit, prosadit, vybudovat. Neustálá negace pod rouškou obrany tradic čím dál více připomíná oprávněnost tvrzení, že než volit Zelené, tak radši komunisty. Jsou stejně rudí, jen bez toho zeleného nátěru navrch. Bojují za zákaz bourání hotelu, železobetonového monstra stojícího v místě bývalého parku, kde má park vzniknout. Brání změně děsivého nákladového nádraží v novou žijící čtvrť. Hledají umělé záminky pro zastavení stavby dálnice, bytového domu, administrativní budovy i obchodního centra. Zastavíme pokrok v zájmu ničení a úpadku!

Ačkoli se Zelení dosud zaklínají ekologií, už dávno to není o žabičkách a třídění odpadu. Kvalita vody se u nás hodně zlepšila, a plasty hází do kamen jen pár vidláků. Batikovaní brontosauříci z přelomu 80. a 90. let zestárli. S věkem přišla odpovědnost za rodinu, potřeba rodinu zabezpečit a zvládnout každodenní kolotoč povinností a potřeb. Nemálo z nich splácí hypotéky, pracují, podnikají. Najednou vidí, že to není legrace. Z toho plyne určitá frustrace, závist, potřeba vymezit se proti Zlu. Zlo je cokoliv – cizí životní styl, sousedi co mají auto, ten hajzl odnaproti co má firmu, investoři, radnice, vláda. Každej, kdo má splátku hypotéky nižší než já. Každej, kdo má na to vzít si hypotéku. Stejně sou všichni fašisti. Zakázat, omezit, očernit, zavřít.

Proto jsou dnes Zelení úspěšní především ve větších městech. Tam, kde se vyskytuje ve větší koncentraci Nový Městský Člověk, významná podmnožina elektorátu Zelených. Tradiční městský hipster, který sleduje moderní trendy, nosí vintage brýle, jezdí zásadně na vintage kole, svůj život si fotí na iPhone a fotky kurví přes Instagram. Z téhle subkultury se rekrutují skupinky lidí, kteří nic moc neumí, práce je pekelně sere, ale rádi se poflakují na náplavce a vedou řeči o nejnovější výstavě v DOXu. Hodně mluví o nekonzumním způsobu života, ale rádi jezdí nakupovat do Londýna. Ve větší míře jsou živí z grantů a dotací. Tleskají návrhu na zavření nábřeží v centru Prahy; na všechny okolo serou, hlavně když si mohou vytáhnout piáno na ulici.

Žijí ve víře, že nejsou na světě proto, aby dodržovali jiná pravidla, než která si sami stanoví. Jejich osobní svoboda proto nekončí tam, kde začínají osobní svobody všech ostatních.

Proto můj hlas není a nikdy nebude zelenej.

Menu