Milovice? Nikdy více…

V polovině března je to půl roku, kdy jsem naposled navštívil Milovice nad Labem jako jejich občan. Pobýval jsem v tomto polabském městečku s rozporuplnou minulostí i současností celkem devět let. Devět let života, kdy jsem se snažil najít cestu k místu, krajině i komunitě. Marně. Celý život tvrdím, že si zvyknu všude, a pak se sám odstěhuju na místo, kde svoji vlastní teorii vyvrátím z kořenů. Uplynulo šest měsíců, kdy jsem do katastru Milovic nevstoupil. Přitom jen jednou jsem si na devítiletou epizodu svého života spontánně vzpomněl.

Na Milovicích je dnes vše určující fenomén současnosti toužící po něčem pozitivním, ale nevyhnutelně ovlivněné negativní minulostí. Podle údajů z počátku minulého roku zde trvale žije necelých deset tisíc obyvatel. Dalších několik tisíc zde bydlí bez přihlášení k pobytu. Městečko představuje cenově výhodnou noclehárnu pro Prahu a Mladou Boleslav. Nebylo tomu tak vždy. Od dob Rakouska-Uherska se tu žilo v sousedství vojenského újezdu, zajateckého tábora, po roce 1968 zde vzniklo rozsáhlé zázemí pro rodiny příslušníků okupační sovětské armády. A právě v této době jsou kořeny rozpolcení Milovic jako místa, které samo nezdravé, nemůže poskytovat podmínky pro zdravý život. Nemůžeme ignorovat fakt, že nebýt okupačních armád, byly by Milovice pravděpodobně jen malou obcí s jednotlivými tisíci obyvatel. Minulost je všudypřítomná, je ale také rozporuplná a do obrazu pozitivně urbanizované krajiny obce ji nemůžeme přijmout. Minulost je podmínkou přítomnosti, ale nesmí se o tom mluvit. Proto se tady v devadesátých letech začínalo znovu. A proto spoustu zdejších bolestí vůbec neumíme léčit.

V Milovicích neexistuje nic, co dělá obec obcí, co z urbanizovaného prostoru dělá místo k životu. Nenajdete tu funkční náves, s kostelem, poštou a hospodou a pár obchody. Kostel je tu jeden, pošty dvě, pak tu máme Tesco, Penny, několik Coopů, jedno nádraží. A pak je tu poměrně dost heren a barů. Lidé se nemají kde scházet, přirozeně setkávat. Je to pouhé sídliště, předměstí bez centra. Lágr.

Vyprázdněné městečko se v posledních dvaceti letech postupně zabydlelo. Pamatuji se na dobu, kdy jsem se nastěhoval. Na průkopnické pocity, když člověk procházel od nádraží k domu cestami, lemovanými opuštěnými domy utopenými v zeleni. Bydlelo nás tam ještě relativně málo, a jediné, co nás spojovalo, byly Milovice. Byli jsme něco jako osadníci na americkém západě. Museli jsme si pomáhat, udržovat sociální vazby mezi sebou, investovat čas a námahu do toho, abychom tu divočinu trochu polidštili. Ne proto, že bychom chtěli, ale proto, že nám nic jiného nezbývalo.

Lidí přibývalo, a v procesu postupné kultivace místa se někde stala chyba. V Milovicích je asi dvakrát tolik aut, než kolik parkovacích míst. Jsou tu rozbité, nekvalitně opravené silnice. Nevyhovující síť služeb. Jenže, parkovací místa se redukují. Cesty se neopravují, ale budují se na nich retardéry. Každý nový obchod nebo podnik postupně zapadne do šedi průměru nebo zkrachuje, protože nevyhoví potřebám specifického vzorku potenciálních zákazníků. V Milovicích je dnes dvakrát tolik lidí, než když jsem se do nich stěhoval. Ale žije se tu najednou mnohem hůř. Žije, i dýchá.

Cítil jsem naději v tom vylidněném, zraněném místě. Naději, že zde vznikne něco nového na troskách nehezké minulosti. Když odtud po odsunu okupačních vojsk zmizeli obyvatelé, do té doby bezohledně drancující zbytky přírody, opuštěné domy a ulice pohltil během několika let lesopark. Cesty zapadaly listím, budovy se začaly hroutit samy do sebe. Byla to džungle, zbořeniště, které nelákalo ničím a proto nabízelo šanci začít znovu. Slyšel jsem vyprávět od lidí, kteří sem prvně přijeli kolem roku 2000, že v momentě, kdy vystoupili z auta, propadli beznaději a chtěli odtud ujet. Rozumím tomu. Nebylo to lehké, ale i tak se tu žilo lehce. Nebylo tu nic, nikdo si ale na nic nehrál a město každý rok vstalo z popela zas o kousek víc. V té době dokázaly Milovice dát naději na lepší budoucnost tomu, kdo ji sám neměl.

Po deseti letech místo takové zůstalo. Změnili se lidé, kteří jej obývají. Do vyprázdněných ulic se postupně nastěhovali lidé ze všech koutů republiky. Nespojuje je nic, jen to, že bydlí kousek od sebe. Často se nastěhovali ve stejné době. Nemají sociální vazby, a město jim je samo nenabídne. Nemají kam jít, než do tří marketů, několika heren a barů, a nebo na vlak. Potkáváte tu ty samé lidi, kteří vám neodpoví na pozdrav ani po skoro deseti letech, co spolu sdílíte chodbu v jednom domě. Lidi, kteří když slyší, že jde někdo po chodech, zajdou do bytu a teprve když je na chodbě klid, vyjdou zase ven. Nejhorší rysy čecháčkovství se tu snoubí s levicovým odporem ke každému, kdo se má líp. V místních poměrech to znamená, že závidíme tomu, kdo má novější auto, a kdo má na to, platit si měsíčně pět stovek za parkoviště.

A v takovém prostředí vyrůstá nová generace, ve které tiká časovaná sociální bomba. Mladí lidé nemají v místě, kde žijí, žádnou perspektivu. Není tu práce, příležitost k jakékoli seberealizaci. Od základní školy odtud musejí dojíždět a po návratu ze školy jim tu toho příliš nezbývá. Není tu příliš neobvyklé, že vídáte skupiny středoškoláků, kteří se baví tím, že rozbíjejí v dosud neopravených objektech všechno, co se rozbít dá. V letních měsících se poflakují po městě od ničeho k ničemu. Zabíjejí čas a čekají na cokoliv, co je vytrhne ze stereotypní beznadějné nudy. Jak se budou živit, jak si budou v takovém světě vydělávat na živobytí a na jednotlivé důchodové pilíře? Kolik z nich rozšíří zástupy místních nezaměstnaných?

Toto nemá být kritika systému, protože aktuální realita Milovic není chybou systému. Je to důsledek sociálního experimentu, který se nepovedl. Četl jsem před více než deseti lety několik článků, jejichž autory byli urbanisté a sociologové. Shodovali se na tom, že Milovice nabízejí možnost stát se novým začátkem pro tisíce lidí, kteří tu najdou nový domov, budou dojíždět novou rychlodráhou, nebo pracovat v průmyslově administrativní zóně na bývalém letišti. Současným Milovicím ale už žádná rychlodráha ani průmyslová zóna nepomůže. Milovice před deseti lety měly budoucnost podobnou nepopsanému listu papíru. Současné Milovice mají budoucnost vykreslenou v barvách; bohužel jsou to ale velmi ponuré odstíny šedé. Budoucnost lidí, čekajících pasivně na to, až se o ně někdo postará.

Napsal jsem, že Milovice jsou nemocné místo. Pro člověka vnímavého dvojnásob. Chci jít na procházku a dotýkat se míst, sdílet prostor v čase s těmi, kdo tu žili přede mnou. V Milovicích jsem si připadal jako na hromadném hrobě. Je to absurdní tvrzení, ale takovou euforii, jako když jsem naposledy odjížděl odtud pryč, jsem snad nikdy nezažil. Devět let to byl můj domov. Všeho jsem se zbavil, zbytky majetku jsem měl v pronajatém skladu a ani jsem je v té době neměl kam nastěhovat, jel jsem do nejistoty, ale cítil jsem obrovskou úlevu.

Ale možná mi jen nedali návod k použití.

Menu