Madeira: ostrov jako z pohádky

Když jsme se na konci června vrátili z Madeiry, několik týdnů to vypadalo, že jsme si snad objednali nějakou informační kampaň. Bartoška s Donutilem byli Na cestě po Madeiře, Sajler se Slaninou představovali hned nadvakrát tajnosti ostrovní kuchyně. Mysleli jsme, že kamkoli přijdeme a začneme vyprávět o dovolené, budou všichni bez hlesu poslouchat. Místo toho většina lidí reagovala po prvních dvou větách nějakou variací na “jo, tam tuhle v pondělí byli klucivakci jak jednou taky vařili ty mexický stejky.”

Přitom právě jistá výjimečnost ostrova byla rozhodující, když jsme se rozhodovali, kam pojedeme. Neříkali jsme tomu svatební cesta, ale i tak to vlastně trochu byla. Chtěli jsme si dopřát něco výjimečného, navštívit místo, kde jsme nikdo nebyli a kam bychom jinak asi hned tak necestovali. Znali jsme všechny ty fráze, kterými se Madeira prodává v katalozích a cestopisech: ostrov tisíce barev, květin, smaragdová perla uprostřed Atlantiku, ostrov věčného jara. Věděli jsme, že je to výjimečný kousíček světa, že jsou tu hory a že tady vyrábějí proslulé dezertní víno. A během příprav na cestu nám ostrov začal připadat jako snůška pěkných klišé.

Když jsme dosedli na přistávací dráze končící nad mořskou hladinou, a zarolovali k budově letiště Santa Catarina, vystoupili jsme do nečekaně vlhkého dusna. Madeira, vlastním jménem Ilha da Madeira, je ostrov sopečného původu o rozloze 750 kilometrů čtverečních. Nachází se necelých tisíc kilometrů od pevninského Portugalska, pod které patří jako autonomní oblast. Hned cestou do hotelu jsme si tak mohli ověřit, že některá klišé nám představují realitu značně odlišnou od skutečnosti. Pokud si představujete pod věčným jarem příjemné květnové podnebí, kdy první paprsky probouzejí svěží zemi a vytahují okvětní lístky z pupenů, tak na to zapomeňte. Na jižním pobřeží je většinu roku vlhké dusno, pouze teploty se podobají právě našemu jaru. Ovšem ostrov je velmi hornatý a to dává řadě pravidel hodně omezenou platnost.

Celý ostrov je důsledkem intenzivní sopečné činnosti. Několik vulkánů vytvořilo hřbet, spadající do moře strmými útesy vysokými až kolem 500 metrů. Podobně strmé stěny pokračují i pod hladinou moře, nenajdeme tu rozlehlé pláže obležené tisíci turistů. Ony ty pláže ani nemají kde a z čeho vzniknout. Většinou jsou kamenité, malé a moře je na koupání celkem studené. Osídlení je soustředěno především na jižním pobřeží, a sleduje úzká krátká údolí podél prudkých říček tekoucích z hor. Ty dosahují výšky přes 1800 metrů nad mořem. Jedinou výjimkou je náhorní plošina Paúl da Serra ve východní části ostrova. Vznikla zalitím členité krajiny řídkou lávou v závěru vulkanické aktivity, čímž vznikla relativně nudná větrná rovina. Dnes tady rostou vřes, hadinec a všudypřítomné trsy žlutých květů, nad kterými se zvedají stožáry větrných elektráren. Kdysi prý existoval záměr postavit tady velké dopravní letiště. Asi by to k velkému užitku nebylo, protože přes plošinu se každý den přelévají husté mraky od severního pobřeží na jih.

Klíčové slovo pro Madeiru je totiž voda. Ostrov je tvořený sopkami, takže pramenů je na něm málo a často se ztrácí. Prší hlavně na severu, kde se téměř každý den vytváří oblačnost, která se přelévá k jihu. V podnebí ostrova se projevuje takzvaná výšková pásmovitost. Oceán v okolí ostrova má relativně stálou teplotu a díky vlhkosti je možné ve výškách do 200 metrů pěstovat i tropické plodiny. Snad na každém kroku tak nad mořem narážíme na banánové háje, pomerančovníky, ananasy a další ovoce, které chutná úplně jinak, než jsme zvyklí. Jeho chutě jsou intenzivnější a plnější, mimo jiné i proto, že jej konzumujete prakticky čerstvě utržené. Od 200 do 400 metrů je klima subtropické a až do 700 metrů se pěstuje ovoce známé i z našich zahrad: jablka, třešně, samozřejmě vinná réva. Do 1000 metrů rostou vavříny a eukalypty, nad kterými už je jen horské pásmo a holé skály. Madeira je zkrátka učebnice biologie v kostce.

Asi každý, kdo někdy viděl nebo četl o Madeiře, slyšel slovo leváda. Levády, správně levadas, jsou zavlažovací kanály vytvořené během několika století na celém ostrově. Celkem jich na ostrově najdeme prý několik tisíc kilometrů. jejich existence je podmíněna geologickou stavbou ostrova a opět samozřejmě souvisí s vodou. Vrstvy usazenin a hornin nejsou uloženy vodorovně, ale jsou ukloněny k severu. Proto i ta trocha deště v jižní části ostrova protéká pod povrchem k severu. Některé prameny jsou ve výšce až 1600 metrů. Proto je třeba vodu zachytávat a odvádět na jih, kde je sice sucho, ale výborně se tu všechno pěstuje. Postupně, za použití velkého množství lidské síly a z počátku jistě také velkých bičů, vznikla za tímto účelem síť kanálů. Ty jsou lemovány chodníčky, sloužícími původně pro držbu a čištění levád. Některé levády jsou pohodlné, a lze je absolovovat i na vozíčku nebo s kočárkem. Není ale neobvyklé, že se taková cesta najednou změní ve stezku pro kamzíky, kde se protahujete pod skalními převisy a od několikasetmetrové propasti vás dělí jen ocelové lanko natažené na chatrných tenkých sloupcích. Mimo takového zážitky jsou levády nuda. Nemají většinou žádný výrazný sklon, a když po nich jdete pár kilometrů, nemáte pojem o vzdálenosti. Pokud by vám někdo tvrdil, že po levádách odchodíte dovolenou, nevěřte mu. Kdo by po nich chodil tři dny, asi by to zanechalo stopy na jeho duševním zdraví. Mimo to, k levádám je třeba nejprve vyjet nebo vyjít, a to může znamenat třeba i kilometrové převýšení od hladiny moře.

Hodně se o Madeiře mluví jako o velké botanické zahradě. To je asi jediné klišé, které platí. Kvete tady všechno, všude a pořád. Jen někdy víc a někdy trochu míň. Typické jsou modré a bílé kalokvěty, neměli byste si nechat ujít hadinec, kterému se říká Pýcha Madeiry. Jsou tu orchideje, hortenzie, juka, aloe, bodláky, kaktusy, orchideje, lilie, strelície, plumérie, ibišky. Další druhy najdete třeba v Jardim Botânico da Madeira, jedné z mnoha botanických zahrad ve Funchalu. Nebo třeba stovky orchidejí v zahradě Quinta da Boa Vista. Paradoxně tu skoro nic nežije, na sopečný ostrov se život bez přispění člověka dostává složitě a dlouho. Z živočišné říše tu potkáte jen pár zástupců hmyzu, a přivezené ptáky a ještěrky.

Pro nocování jsme si vybrali hotel Escola, tedy škola. Je to vlastně provozovna zdejší školy hotelnictví a cestovního ruchu, která tu provozuje malý hotel čtyřhvězdičkového standardu, kde pracují její studenti. Je to kouzelné místo trochu stranou od šílené hotelové čtvrti hlavního města. Funchal leží na jižním pobřeží, stejně jako většina ostatních městeček a vesnic. Skoro tady neprší, denní teplota v létě nestoupne nad 25 a noční v zimě neklesne pod 11 stupňů. Na suchém východě ostrova, v horách a na náhorní plošině často fouká velmi silný vítr, a na severu zase často prší.

Nezapomenutelná je pro návštěvníky místní veřejná doprava. Funchal je velmi hektické a stísněné město, kde z organizace dopravy by středoevropský cyklofašista dostal kopřivku. Místní vědí, že bez dostupnosti pro auta si nevydělají ani na slanou vodu. Ovšem také tady, z důvodů čistě praktických, provozují hustou síť autobusových linek. Autobusy jsou čisté, rychlé a levné, a mají velmi zvláštní jízdní řády. Místní zvyk velí, že každá linka mezi body A a B má asi tak 25 zastávek, na kterých jsou všude vyvěšeny tabulky s odjezdy všech spojů z bodů A a B. Ale už se nedozvíte, kdy autobus odjíždí ze zastávky, která leží na trase. V praxi to vypadá tak, že přijdete na zastávku, která je desátá na trase, a dozvíte se, že z výchozí stanice spoj odjel před 12 minutami. Pokud jste jej neviděli zrovna odjet, tak to znamená, že může být minutu před vaší zastávkou, nebo minutu za ní. Další jede za půl hodiny. Rozhodnete se vyrazit pěšky, a po třiceti krocích uslyšíte za sebou typický zvuk motoru. Autobus. Ale ne ten váš. Na zastávce staví 10 linek. Jdete dál, a cestou k další zastávce vás míjí několik stejně žlutých autobusů. Lišících se pouze číslem. Slabší povahy to vzdají a raději na další zastávce počkají, až to přijede. Místní s tím zjevně umějí žít, protože přijdou na zastávku asi tak dvě minuty před příjezdem spoje. Díky Bohu za naše MHD.

Zdejší metropoli obývá většina obyvatel ostrova, nějakých sto tisíc lidí, a asi jednou tolik turistů. Město jako takové nás zrovna nezaujalo, naše záměry, jak sem budeme každý den chodit procházet se po přístavu, se rychle změnily v odhodlání příliš se tu nezdržovat. Jsou tu určitě pěkné uličky, ve kterých by mohly být útulné kavárny a vinárny, ale to by tu nesmělo být těch sto tisíc turistů. Ze všech zdejších památek a pamětihodností je zásadní tržnice Mercado dos Lavradores. Stavba svým uspořádáním trochu připomíná arénu. Na dvoře, a na ochozech obrácených dovnitř je prostor pro stánky pěstitelů, obchodníků s květinami, ovocem, zeleninou, sušenými plody, rybami a dalšími produkty místního zemědělství a rybolovu. Ti se každé ráno navezou čerstvé zboží, které až do odpoledne prodávají místním i turistům. Na střeše je bistro s kavárnou, kde jsou hosté alespoň trochu mimo hlučící davy v ulicích města. Celé jsou to takové farmářské trhy částečně pod střechou, ale bez desítek pražských náměsíčných hipsterů a fanatických bydlenek.

Od tržnice je jen krůček k dobrotám. Ne snad, že by to pro nás byl hlavní cíl cesty, ale dobré jídlo a kvalitní gastronomie k cestování tak nějak patří. V rámci teoretické přípravy jsme načerpali znalosti, a věděli jsme, že chceme ochutnat pět specialit: Typický chléb Bolo do caco, připravovaný z mouky a brambor, podávaný zatepla s česnekovým máslem (level Zcela omračující). Zdejší typickou rybu tkaničnici, zvanou Espada a upravenou v těstíčku s banány (level Velmi dobré). Rybí polévku Caldeirada, červenou po paprice a výrazně kořeněnou (level Zcela omračující). Rožněné maso Espetada, hovězí marinované v česneku, soli a vavřínových listech, navlečené na čerstvou vavřínovou větvičku a pečené nad uhlím s doutnajícím vavřínovým listím (level Velmi dobré). A typický sladký koláč, podávaný k vybraným druhům madeirského vína (level Velmi dobré). Za dva týdny jsme snědli tolik ryb, jako mnozí Češi nezvládnou za celý život. Svačili jsme místní ovoce, obědvali v hospůdkách v horách nebo u moře, a večeřeli jsme stylově v hotelu. Propadli jsme místní kávě. Užili jsme si to naplno a doporučujeme totéž každému, kdo se na Madeiru vypraví. I když nachodíte po horách a levádách třeba sto kilometrů, najděte si čas poznat i vůně a chutě madeirských specialit.

To platí nakonec i o slavném vínu, které vzniká unikátním způsobem pouze zde. Je k dispozici nikoli jako odrůdové, ale v podstatě jako směs upravená na požadovanou cukernatost a chuť. Od suchého do sladkého, je k mání nejdříve tři roky po vzniku. Skutečně zajímavé začne být v pěti letech, seženete i sedmi-, deseti- a patnáctiletá vína, většinou ve všech druzích. Následně se víno stáčí do typických černých lahví s letopočty, a archivuje se. Máte možnost odvést si víno ze stejného roku, kdy jste se narodili, nebo kdy jste měli svatbu. Nesmíte ale přijet na Madeiru dřív, než 15 let poté. Ovšem zase si s sebou pak vezměte dost peněz.

Pár měsíců před odletem jsem pracovně poznal kamaráda Honzu, který na Madeiru řadu let jezdí jako průvodce. Nechali jsme si poradit, oželeli jsme pár turistických cílů a místo nich jsme hledali místa pěkná a neokoukaná. Asi nejvíc nás uchvátil Fanal, oblast tvořená pozůstatky prastarých vavřínových hájů. Jezdí sem akorát pár místních, kteří tu o víkendech piknikují a tráví volný čas. Místo má obtížně popsatelnou atmosféru, tak nějak to muselo vypadat v antickém Řecku nebo Římě, když takové háje pokrývaly většinu tehdy civilizovaného středomoří. Nikoli levády, nikoli útesy na São Lourenço, sopečné jeskyně v São Vicente, lávové bazény v Porto Moniz, botanické zahrady nad Funchalem ani rybářská vesnice Jardim do Mar. Pro nás je symbolem Madeiry právě Fanal.

Madeira je ostrov kontrastů. Chodíte a jezdíte nahoru dolů, od mořské hladiny až vysoko nad mraky. Procházíte se palmovým hájem, za půl hodiny jste v pralese a za další hodinu na skalnatých štítech nebo na vřesovišti. Podobné rozdíly nabízí ostrov i v jiných oblastech. Jsou tu malebné vesničky, ale i zanedbaná městečka, kde se po ulicích potácejí žebrající přiopilé zjevy agresivně loudící peníze od každého. Uprostřed zátoky v jednom z nejvíce navštěvovaných měst se během odpoledne perou místní povaleči jen pár metrů od návštěvníků kaváren. Žebráci posedávají na zídkách u apartmánových komplexů ve Funchalu, nebo ochcávají nároží v nejcentrovějším centru hlavního města, na hlavní promenádě. Stará čtvrť Zona Velha, jakkoli je kouzelná, je v podstatě levičáckou komunitou dvě zastávky autobusu od krásné rezidenční čtvrti pod botanickou zahradou, která je naopak tím nejhezčím z ostrovní metropole. Kontrasty sociální jsou skoro tak výrazné, jako kontrasty přírodní, barevné nebo chuťové.

Cesta domů, to byl samostatný příběh, ve kterém důležité role sehrála skupina izraelských turistů. Všechno začalo už ve Funchalu na letišti, kde bylo veliké divení, že když mají všechny kufry nadváhu, musí něco buď vyhodit, nebo vzít do příručních. A že to nemohou kuchat u checkinu, zatímco by se na ně ostatní dívali. Druhý obraz následoval u bezpečnostní kontroly, kde byl halasný údiv nad nemožností pronést do letadla cca 20 cm dlouhý špičatý pilník.

V letadle nám oznámili, že ve Francii stávkují dispečeři a proto budeme čekat na novou trasu. Odlet se protáhl o dvě hodiny. Icik vedle nás (on se tak opravdu jmenoval!) stihl dát dvě vodky. Mně osobně nějaká baba děsná šermovala rukama před obličejem, zatímco čtvrt hodiny chrochtala Icikovi něco o návazném letu z Zurichu. Slušná slova nepomohla, šťouchance palubním časopisem už naštěstí ano, takže brýle i zuby mám dosud celé. Po startu pokračovali v různých obdobných činnostech, přičemž zbytek osazenstva letu (asi 100 lidí) pro ně v podstatě neexistoval. Jedné paní z Německa shodili do klína tác se zbytky oběda, asi jim na svém sedadle překážela. Zapomněl jsem zmínit, že seděli rozsazení v šesti řadách, zřejmě, aby měli výhled z oken. Baba děsná s dalšími členy pravidelně obcházela a konzultovala přípoj v Zurichu. Letuška odmítla zařídit, aby kapitán zrychlil. Šéfsteward odmítl zařídit, aby mohli v Zurichu vystoupit přednostně. Během občerstvení Icik dal další vodečku a skotskou.

Velké finále kabaretu nastalo v momentě, kdy letuška začala obcházet letadlo a kasírovat za chlast. Pokud jste někdy slyšeli, jak řve prase při porážce, tak nějak podobně reagovali naši spolucestující na účet za takové ty malé lahvičky s alkoholem. Chudák holka, asi desetkrát slyšela, jak nevěděli, že to není v ceně letenky. A jak je to drahý. Je mi to moc líto, pane, 21 franků celkem, prosím. Po přistání jsme zamířili k transferové přepážce. Paní z Německa se převlékla, vyfasovali jsme papíry a vyrazili na taxík do hotelu, protože naše letadlo mezitím uletělo. Icikova parta se odkolébala směrem k druhému terminálu. Rekonvalescence pokračovala v hotelu u hranic s Německem, než jsme se druhý den konečně odebrali do Prahy. Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem.

Menu