Co vlastně může člověk očekávat od vztahu? Má mu přinést štěstí, hezky zabalené, a pokud možno nějak snadno upotřebitelné? Asi by bylo nejlepší, kdyby bylo balené jako rozpustné polévky. Každý z partnerů by přidal něco ingrediencí, výsledek by se zamíchal do vody, povařil a štěstí by bylo hotové. Ale to asi ne.
Nebo že by smyslem vztahu bylo uspokojení základních lidských potřeb? No, tady už to je o něco reálnější. Potřeby čistě sociální – tedy nebýt sám – se tu kloubí s potřebami sexuálními a čistě náhodou s potřebou pocitu bezpečí a sounáležitosti s jinou lidskou bytostí. Ale i tahle teorie trochu skřípe.
Proč takový přístup, ptáte se asi. Začal jsem uvažovat oa smyslu, který můžeme spatřovat v trvalých vztazích. Je to přece něco čím se odlišujeme od zvířat. Součást naší civilizovanosti, že dokážeme uzavřít tak pevné citové pouto které vydrží celý život. Jenže, ono to právě není celý život rajské hudby. Co nás žene do vztahů a manželství, která nám přinášejí spoustu starostí, svárů a domácích potyček? Proč se lidé žení a vdávají, aby se později zase rozváděli? Co máme od vztahu očekávat, abychom předešli jeho rozpadu?
Snad je zárodek problému již v nás samotných, v tom co si od partnera slibujeme. Musíme se smířit s tím že každý člověk (tedy i náš partner) má své chyby. Ale navíc si musíme uvědomit, že je to oboustranné. Nemohu si myslet, že když já vidím chyby na své partnerce, že ona na mne žádné neuvidí; byl bych minimálně naivní, když ne rovnou namyšlený. Dobrá, ale takový vzájemný respekt k chybám druhých, to lze překonat hned v úvodu.
Druhá věc je, že ke svým partnerům cítíme něco co je nesmírně komplikované a rozporuplné. Říkáme tomu láska a ve skutečnosti je to duševní vyjádření sexuálních podnětů, které nás táhnou k někomu v kom cítíme vhodného partnera. K tomu se přidává potřeba ochraňovat a vytvářet zázemí, bezpečné doupátko. Láska má mnoho podob. Můžeme někoho milovat jako sourozence, cítíme lásku k dětem, k rodičům, přátelům… asi je chyba nazývat veškeré tyto city jedním slovem. Opravdová láska totiž není věčná. Proč? Nemá totiž vůbec, ale vůbec nic společného s rozumem a uvažováním. Právě rozum musí přijít na pomoc v okamžiku kdy se tento náš cit mění z onoho prvotního záchvěvu, z projevu pudové náklonnosti k citu, který má již sílu vydržet. A rozum musí být připraven i tehdy, pokud se v průběhu našeho života objeví znovu onen záchvěv a my pocítíme onu „lásku“ k někomu novému. Jen rozum může v tu chvíli zabránit zničení všeho dosavadního. Jen rozumem zabráníme zničení dlouholetého vztahu, případně i rozbití rodiny.
Ano, řada lidí může namítnout: přece nemohu k lásce mezi dvěma lidmi přistupovat s rozumem. Že by pak nebyla upřímná. Ale já se ptám – proč? O co by byla méně upřímná, kdybychom jen uvažovali o tom, jestli chceme nebo nechceme zničit předchozí vztah? O co je horší milovat se s někým, ke komu cítíme lásku a zároveň se snažíme tuto lásku udržet, než podlehnout prvnímu citu a pokaždé zničit vše předchozí?
Jistě existují případy kdy jeden z partnerů prostě neustojí situaci a jak se říká, s někým se zapomene. Pokud ale opravdu miluje člověka se kterým je ve vztahu ať již manželském nebo pouze partnerském, nepřijde hned s tím, že vše, co se dosud dělo, byl jen omyl. Že teprve teď našel ten pravý druh lásky, že teď to teprve rozjede a začne žít. Ano, možná že to, co se dělo dosud byl v tom případě omyl; ale pouze proto, že onen dotyčný (nebo ona dotyčná) lhal(a) sám sobě a celému světu. Jinak je to – jak se říká – blbost nedozírného rozsahu. Byly popsány tuny papíru na téma „proč se lidé přestanou milovat a rozvádějí se proto, že se zamilovali do někoho jiného,“ znám spoustu konkrétních případů, a na základě toho co znám mohu nyní s plným svědomím prohlásit: Nemyslím si, že láska nemůže být věčná. Jen to musí být takový druh citu, který je sklouben s rozumem. A pokud je takový, pak jej nikdo nemůže rozbít aniž by to tak chtěl. Umění milovat znamená umožnit lásce, aby přežila hluboko v našich myslích.
