Krize. A co dál?

Krize, krize, krize. Poslední dva roky se tohle slovo stalo snad nejfrekventovanějším v médiích, v tiskových prohlášeních státních institucí i firem. Slyšíte jej v hospodě čtvrté cenové skupiny, v předsálí kina, na ulici, v metru, zabydlelo se dokonce i v našich domácnostech a pomalu ale jistě leze i do ložnic.

Většina z nás zná krizi jako historického strašáka z doby před druhou světovou válkou. Zajímalo mne, jak vlastně tehdy lidé prožívali tu krizi, o které nevěděli, v co vyústí. Narazil jsem na výrok Tomáše Bati z roku 1932: Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Když se nad těmi slovy zamyslím, mám neodbytný pocit, že bezezbytku odpovídají i dnešní situaci. Jistě, historie se do jisté míry opakuje v cyklech, a lidstvo jistě za osm desetiletí dospělo ve svém poznání o pořádný kus dál. Změnili se ale i samotní lidé, ti, kteří mají dnešní takzvanou krizi řešit? A změnili se k lepšímu? Myslím, že ne.

Na každém kroku se setkávám s čím dál horším jednáním lidí v rovině obchodních vztahů. Neochota, prázdné sliby, nulová komunikace, prospěchářství, neschopnost udělat byť jen nepatrný krok k úspěchu. Pořád stejná a tatáž mravní bída, spojená s neschopností a leností. A každý problém z ní plynoucí pak jednoduše svádíme na krizi, tu všudypřítomnou Polednici naší civilizace.

Tomáš Baťa žil v době, kdy živnostensky podnikat nebo vést obchodní firmu představovalo poctivou práci, erudici, skutečnou odbornost. A kam jsme se dostali za osmdesát let? Živnostníci, pracující od nevidím do nevidím, jsou daňově nejvíce zatíženým segmentem ekonomiky; pohybují se pod úrovní průměrné mzdy. Jakákoliv větší firma, provozující manažerský způsob řízení, je pak zastoupena skupinou manažerů, schovaných za výstupy excelovských analýz, neschopných a neochotných komunikovat ani rozhodovat.

Slova Tomáše Bati dnes platí možná proto, že jsou aktuálnější než v době, kdy byla pronesena. Pokud na náznaky recese reagujeme změnami vzorců v tabulkách, prázdným tlacháním na poradách, úmyslnou nečinností a neplněním závazků a dohod, tak nám opravdu není pomoci.

Zrovna měním fotoaparát, musím tedy reinvestovat a začít znovu pracovat. Skoro si ale říkám, jestli by nebylo jednodušší s odvoláním na krizi pověsit všechno na hřebík, a jít se živit leštěním prdů do některé z anonymních nadnárodních společností. Bylo by to určitě jednodušší.

Ale Tomáš Baťa by to tak v roce 1932 určitě neudělal.

Menu