Krajina kolem nás

Malá reminiscence myšlenek RNDr. Václava Cílka. Jedná se o obsáhlejší text přednášky na semináři věnovaném krajinářské fotografii a proměně krajiny v čase. Odstavec s poděkováním RNDr. Cílkovi přidán až pro publikaci na internetu.

Po celou dobu, kterou mám uchovanou v paměti, asi od svých pěti let, jsem upřímně zamilovaný. Je to stav trvalý a neměnný. Zamiloval jsem se totiž do krajiny. Do české a moravské krajiny, která mne odjakživa vábila svou krásou a historií, svou výjimečností a vším bohatstvím, které v sobě ukrývá. Bohatstvím nevyčíslitelným, o to však významnějším. Ne vždy jsem si tento svůj vztah uvědomoval, často jsem jej vědomě popíral a přesto dnes vím, že to celé byl jen takový nekonečný tok poznatků a objevů, díky nimž nyní vím o zemi ve které žiji víc, než většina mých známých, přátel, kolegů a sousedů.

Je to nejspíše tím, že chodím po světě s otevřenýma očima, že se snažím všímat si i zdánlivě bezvýznamných věcí. Vnímám nejen detail, ale i celek. A naopak v celku se snažím hledat zdánlivě nepostihnutelné detaily. Příroda, krajina, město, prostředí k životu. Nelze je vnímat jako oddělené části, ale jen a pouze jako celek. I když rozlišujeme krajinu městskou a krajinu přírodní, v důsledku je to vždy místo ve kterém žijeme. Třeba jsme si jej přetvořili, upravili pro naše potřeby. Vzali jsme si z něj suroviny, čerpáme odtud zdroje. Nebo v něm trávíme chvíle oddechu a jezdíme sem hledat klid a sebe sama.

Tak jako tak, krajina je vždy víc, než jen to, co vidíme. Má úžasnou historii počítanou řádově na takové časové úseky, které si nedovedeme ani představit. Pro krajinu je náš lidský život pouze drobným cyklem. Během svého života dokážeme změnit její ráz, ale stěží ji dovedeme dostatečně poznat a pochopit.

Naučit se poznávat…

Téměř celý svůj dosavadní život mám jedno velké přání: Chci pochopit svět kolem sebe; pochopit principy fungování všemožných jevů, důvody proč se děje to, či ono. Bráním se odpovědím, které se odvolávají na Boha či jakékoliv vyšší síly. Jakkoli jsou určité procesy nepochopitelné nebo těžko vysvětlitelné, nemyslím si, že za jejich uskutečněním se skrývá vyšší moc řídící kroky a osudy celého světa.

Člověk těžko chápe některé složitější aspekty světa, který jej obklopuje. Těžko si představit procesy evoluce, vývoj světa v uplynulých milionech a miliardách let. Lidský život je tak krátký! Byl nám vymezen úsek dlouhý průměrně 75 let a máme uvažovat v řádech miliónkrát vyšších? Možná je snazší si říci „to mi hlava nebere“. Možná je ještě snazší se odvolat na vyšší moc. Podle mého názoru je nejsnažší celý mechanismus prostě krok za krokem pochopit.

Není to samozřejmě jednoduché. Prvním krokem je jistá změna myšlení. Naše školství nás příliš dobře nepřipravilo na studium přírodních věd, ale než přikročíme k samotným úvahám o fungování světa, musíme se ponořit do chemie, fyziky, geologie, biologie a dalších oborů více či méně spolu souvisejících. Během několika let získáme potřebný rozhled, a sami se tak blížíme k poznání souvislostí, které nám dosud unikaly.

Dlouho mi trvalo, než jsem se přes tento úsek dostal. Překonat odpor, který člověk získá k mnoha vědním oborům v době školní docházky, je často dost těžké. Přistoupil jsem ke kroku druhému – bylo nutné uvědomit si šíři pohledu, kterým je třeba nahlížet na prostředí, ve kterém žijeme. Nelze si (bohužel?) říci, že mne zajímají minerály, budu se tedy zajímat o minerály a ostatní obory nechám plynout zcela bez povšimnutí. Cesta k pochopení a poznání přírody vyžaduje široký záběr všech oborů, kdy z každého z nich musíme získat alespoň základní poznatky. Není zde již důležité, kolik vzorečků se naučíme. Důležité je všechno, co dokážeme pochopit a poskládat do mozaiky propojených vědomostí a znalostí.

…a snažit se pochopit

Řeknete si, proč vlastně má člověk vyvíjet jakoukoli snahu o pochopení svého životního prostředí. Není lehké si na tuto otázku odpovědět, pokud se nezamyslíme nad anglickým slovem environment. Označuje životní prostředí a používá se v okamžiku, kdy hovoříme o přírodě a čistém vzduchu, pokud hodnotíme vliv připravované stavby, když se zamýšlíme nad příčinami a důsledky přírodní katastrofy i pokud chceme vyjádřit, že je v místnosti zatuchlý vzduch a měli bychom vyvětrat. V českém jazyce jako bychom dělali rozdíl. Životní prostředí je čistý vzduch a čisté vody. Prostředí k životu je náš malý svět, kterému nerozumíme. A to je ona zásadní chyba. Všechno souvisí se vším.

Nemysleme si, že se snad svět řídí podle nás. Měníme jej, většinou ke svému obrazu, své představě. Máme vize, které naplňujeme, svým jednáním ovlivňujeme stav prostředí kolem nás. Někdy se používá fráze, že člověk může svět zničit. Ne, nemůže. V pravém slova smyslu ne. Může jej přetvořit; důsledkem lidského jednání se může život na zemi změnit natolik, že zdánlivě zanikne. Ale přesto naše jednání nemůže zapříčinit změny fatální, vedoucí k naprostému zmaru. Takovou moc člověk naštěstí nemá. Přesto je jeho práce v oblasti životního prostředí patrná.

V lidském vědomí se objevuje myšlenka, že ony výrazné změny jsou dílem posledních několika desetiletí. Také tato myšlenka je neúplná. Jak se ještě dále zmíním, v posledních řekněme padesáti letech bylo v naší krajině provedeno několik zásadních změn, které ji ovlivnily a zdánlivě nenávratně poškodily. Opravdové zásadní změny v krajině ale započaly již v období prvních zemědělců, kteří začali v hustě zalesněné krajině mýtit plochy lesů a měnili tím její ráz.

Naše moc měnit okolní svět je omezená. Přírodní procesy, které probíhaly byť jen na území Středních Čech, jsou v porovnání s vlivem lidí na krajinu tisícinásobně větší. Spíše než přímá zkáza hrozí světu kolem nás jiná hrozba. Svým stylem existence ovlivňujeme další vývoj. Narušujeme pravidelné mechanismy a díky tomu se nám občas stane, že se zapomeneme podívat do minulosti a nepřijde nám třeba vůbec divné, proč již více než sto let nebyla v povodí Vltavy opravdu velká povodeň?

Krajina je náš svět

Krajina ve které žijeme je odrazem naší duše; a naopak naše duše je odrazem krajiny. Tento vzájemný vztah je nesmírně důležitý ze sociologického hlediska. Mohou být lidé, žijící v prostředí betonových sídlišť zničených vandaly a sprejery, v takové krajině vůbec někdy šťastní? Jak může vypadat naše duše, kterou utváří prostředí zničené přírody, zaplněné do posledního koutku stavbami a produkty naší civilizace mimo jiné i v podobě skládkovišť?

Když se podíváme na fotografie řady lokalit z doby před druhou světovou válkou a ze současnosti, všimneme si jedné významné věci. Krajina se změnila v podstatě stejně, jako jsme se změnili my – lidé kteří tuto krajinu obýváme. Stala se na jedné straně otevřenou pro každého, zároveň je však značně neosobní. Je otevřená, stísněná, přeplněná. Ztrácí svou typickou atmosféru, tajemnost – svého genia loci. Není to proces posledních několika desetiletí. Je to proces, který započal v době kdy první člověk začal osidlovat a kultivovat českou krajinu.

Svými zásahy do přirozené krajiny člověk působí neštěstí sám sobě. Úpravami břehů řek a jejich okolí nakonec ještě komplikuje průběh záplav, přivádí vodu do míst kam by se za původního stavu nedostala; naopak řeka si hledá své původní koryto a stávající zástavbu a terén buďto bere s sebou, nebo je alespoň citelně poškozuje.

Když vznikala dnešní velká města, vznikala jakožto přirozená centra oblastí osídlení. Často u říčních brodů. Vždy na hlavních obchodních stezkách, již tehdy šlo o zisk z obchodu. Rozrůstající se město postupně zaplnilo břehy řeky a zastavilo se většinou až v okolních kopcích. Jelikož stavět na rovině je snažší než ve svahu, mnohem rychleji se stavělo podél břehů. Dvacáté století pak díky absenci opravdu velkých záplav dokonalo zkázu. Rekreační objekty v povodí Vltavy a Berounky dnes vytvářejí obrovské pásy zástavby podél řek a nacházejí se přímo v záplavovém území. V souhrnu to znamená stovky objektů ve městech a tisíce objektů v rekreačních oblastech, které stojí v cestě záplavovým vlnám.

A svět je krajinou naší duše

Slyšeli jste někdy pojem Areál jablkového štrůdlu? Je to citát z knihy Václava Cílka: „Kdybychom sestavili mapu oblasti kde znají jablkový štrůdl, tak by se kryla s tou částí Evropy, kde lidé dobře rozumějí Stefanu Zweigovi, některým básníkům, určité fortelnosti řemesla a jistému sklonu střech. Skoro se odvažuji tvrdit, že je-li pro Středoevropany důležitá nějaká hranice, tak to je právě areál jablkového štrůdlu.“

Ano, žijeme v takovémto areálu. Pokud jde o mne, jablkový štrůdl mám opravdu rád, stejně jako krajinu ve které žiji. Jsem přesvědčený o tom, že krajina sama utváří duše lidí kteří ji obývají. Drsný, nehostinný kraj vytváří lidi tvrdé jako kámen, zdánlivě necitlivé a zároveň nezdolné. Zároveň jim ale svou drsností vtiskává do duše pohostinnost.

Když o někom řekneme „to je typický Pražák“, ve skutečnosti hovoříme o otisku městské krajiny v duši člověka. Jeho chování a myšlení je podmíněno prostředím, které obývá. Existuje řada takto typických krajin s typickými obyvateli, jejichž naturel je často určován místem, které obývají.

Rozumíme tedy krajině? Chápeme co se kolem nás děje? Nevím.

Důležité je měřítko

Jednou ze základních zásad pro poznání a pochopení krajinných mechanismů je měřítko pohledu. Zvykli jsme si užívat pojem „stoletá voda“. Tento údaj je však pouze statistickým číslem. Neznamená to, že přijde jednou po sto letech. Neznamená to ale ani, že nutně musí taková záplava přijít jednou za sto let.

Potíž je v tom, že naše paměť je omezena délkou lidského života. Dnešní vyspělé technologie nepamatují devatenácté století. Tehdejší záznamy nás měly upozornit na nebývale dlouhé „bezpovodňové“ období na Vltavě. Dlouho před rokem 2002 se dala očekávat opravdu velká povodeň, ale taková varování jsou málokdy brána vážně. Nikdo si nedovedl představit co může přijít, protože velkou záplavu jsme považovali za mýtus. Dlouhá prodleva mezi záplavovými maximy se navíc ještě spojila s bezmeznou vírou v přehradní kaskádu. I to je omyl, během těch kritických několika dnů Vltavou proteklo třikrát tolik vody, než kolik se vejde do všech přehrad Vltavské kaskády. Naše naivita se skloubila s neznalostí a my jsme se mohli opravdu jen a jen dívat.

Období povodňového klidu běžně trvá 30-40 let (myslím teď období mezi opravdu velkými povodněmi). Aniž by to kdokoli dokázal vysvětlit, někdy trvá i dvakrát tolik. Nepramení právě tato nevysvětlitelnost z prostého faktu, že používáme špatný úhel pohledu? Takovéto nezodpověditelné otázky vypadají nesmyslně, ale jejich zodpovězení by bylo klíčem k odkrytí celého mechanismu; k jeho pochopení, ne k jeho nápravě! Protože poroučet větru a dešti je vždy nesmysl.

Zasahovat s citem

Kolikrát jsem již slyšel názor, že člověk svými zásahy ničí přírodu. Když se nad těmito slovy zamyslím, a vztáhnu je ještě ke skutečnosti oněch špatně umístěných domů podél řek, mám neodbytný dojem, kdy veškeré naše stavby a díla jsou v krajině rušivé a nemístné.

To je samozřejmě nesmysl. Řekneme-li „naše krajina“, myslíme tím krajinu včetně zástavby, infrastruktury, kultivovaných porostů a toků řek, uměle dosazených porostů a člověkem vytvořených vodních ploch… zkrátka civilizovanou, zlidštěnou krajinu.

Pokud se rozhodneme v takové krajině vytvořit jakoukoliv stavbu, uvědomme si, jak bude tento zásah působit s určitým odstupem. U rekreační chaty tento dopad není tak významný, ale co třeba lom? Zde je důležitá rekultivace, posouzení jak tento zásah provést aby kromě prvotního přínosu, tedy zisku suroviny, přinesl i zisk druhotný. Vytěžené lomy představují významný ekosystém, který poskytuje útočiště jinde ohroženým druhům rostlin i zvířeny. Zakazovat stavbu není krokem vpřed; krokem vpřed je realizace stavby, ale po něm musí následovat krok druhý – smíření stavby s krajinou.

Samostatnou kapitolou jsou stavby dopravní infrastruktury. Od určitého měřítka se místní silnička mění v dopravní tepnu po které sviští automobily stokilometrovou rychlostí, a posázavský pacifik se proměňuje v rychlostní železniční koridor obklopený protihlukovými stěnami. Takové stavby jsou pak v zásadě neslučitelné s krajinou. Jejich terénní zářezy, náspy, mosty a tunely nestačí krajina pojmout. Betonová stavba do krajiny nezapadne, pokud je příliš rozsáhlá. Mostek po kterém vede jednokolejná železnice je po deseti letech součástí údolí. Pod šestipruhovým dálničním mostem u Hrusic je po deseti letech jen písek a navezená suť. Tento stav ale není tragédií pro přírodu; je problémem pro člověka který přírodu obývá nebo navštěvuje. Příroda stavbu přijala a sžila se s ní, i když na první pohled jen v podobě několika pampelišek.

Iluze o neposkvrněné krajině, ve které necitliví stavbaři postaví most a tím ji zničí, je mylná. Na naší planetě není místo kam by lidská noha nevkročila; kde vkročila, tam po sobě zanechala otisk. Příroda sama se se stavbou vyrovná. Místo volání po zastavení stavebních prací na obchvatech měst a na dálničních stavbách si uvědomme, kolik škod na ovzduší a lidských životech přináší zhuštěný provoz na malých silnicích. Přírodě dálnice vadit nebude, a pokud vadí nám samotným, stačí ji postavit tak aby se stala součástí naší krajiny. Citlivě postavená stavba nikoho neruší. Mějme však na paměti, že mění tvář krajiny. Vytvářejme ji proto tak, abychom vedle ni dokázali žít.

Odborný názor

Snad je to lidem vlastní, že mezi sebou vytváří sdružení beroucí si za své slova „ekologie“, „životní prostředí“, „trvale udržitelný život“ a další hesla, u kterých jejich tvůrci často ani přesně nedefinují, co znamenají. A je škoda, že lidé inteligentní a erudovaní, kteří jsou opravdovými odborníky v tomto oboru, z pohledu široké veřejnosti spadají zdánlivě do stejné skupiny málem-inteligentů. Pokud procházíte oním procesem poznání života, potřebujete někoho věci znalého. Odborníka který nejen věci rozumí, ale umí ji i podat, vysvětlit a nechat vám dostatek prostoru pro vytvoření vlastního názoru a vlastní cesty k pochopení. Dlouho jsem jej hledal, až se mi dostala do ruky práce RNDr. Václava Cílka z Geologického ústavu AV ČR. Pokud chcete pochopit svět kolem sebe, přečtěte si jeho knihu „Krajiny vnitřní a vnější“. A pokud žijete v Praze a jejím okolí, přidejte ještě knihu „Střední Čechy“, na které se také autorsky podílel. Myslíte si že dělám pouze reklamu člověku jehož knihu jsem četl a líbila se mi? Není tomu tak. Po srpnových povodních v roce 2002 jsem se začal více zajímat o přírodní pochody v našem okolí, o procesech utváření krajiny a jejího chování. Snažil jsem se prostě pochopit PROČ. Jak je možné že se stane něco takového, že s naší technikou nejsme schopni povodni účinně čelit a můžeme jen dívat se a čekat, než se živel vyřádí. Odpovědi Odpovědi jsem našel právě na stránkách jeho knih.

Nepříjemná pravda

Cílkovy myšlenky a odpovědi na naše otázky nejsou jistě pro mnoho lidí takové, které by chtěli slyšet. Při hledání pravdy čte pouze v historii krajiny, v přírodních zákonitostech a v historii. Přistupuje k celé problematice nestranně, z pohledu vědce. Sám o sobě tvrdí, že je také příležitostným nedělním filozofem, přesto je z jeho práce znát silný vědecký racionální akcent. Jeho řeč není tokem abstraktních myšlenek a dohadů. Zaobírá se fakty a proto také ze svých úvah fakta vyvozuje. Pro některé z nás je to možná nepopulární metoda, přesto zde chci doktoru Cílkovi poděkovat. Děkuji mu za to, že mne naučil dívat se na svět bez černých či růžových brýlí. Děkuji mu za to, že mi ukázal cestu k poznání světa takového, jaký je. Také mu děkuji za jeho prostou lidskou inteligenci a filozofický nadhled, a až abnormálně přímou cestu k přírodě.

Málem-inteligentů máme na rozdávání. Chytrých lidí je bohužel velmi málo… lidé investují svou energii, znalosti a schopnosti do mnoha oborů činnosti. Neměli bychom napřít své snažení správným směrem?

Současná společnost poměřuje své hodnoty tím nejsnazším způsobem. Penězi. Pochybné hvězdy pochybné kultury a sportovce odměňujeme miliony a miliardami. Vědce pracující na vakcínách proti nebezpečným nemocem odkazujeme na omezené granty, celý vědecký svět pak často ignorujeme jakožto prostředí nějakých exotických podivínů.

Další chybou této společnosti je v ignorování potřeby všeobecné vzdělanosti. Jakkoli je to pro nás samotné nepříjemné, musíme si uvědomit, že pokud chceme vyřešit civilizační problémy se kterými se mimo jiné i ve vztahu ke krajině potýkáme, musíme naučit lidi chápat určité zákonitosti. Co je platné, že si řada lidí napíše na štít slovo „ekologie“ a vydá se do světa bojovat za lepší svět, když je toto slovo na jejich rtech pouze prázdným pojmem bez špetky opravdových znalostí? Bojovat za záchranu krajiny má smysl jen tehdy pokud krajině rozumím a dovedu si představit důsledky svých činů a svých myšlenek. Teprve v okamžiku poznání a pochopení je možno účinně přistoupit od slov k činům; a pak již nezáleží na rozsahu toho, co vykonáme. Uvědomme si, že heslo „zabij bobra – zachráníš strom“ není jen vtipem. I tento výrok v sobě obsahuje jistou pravdu. To, co můžeme chápat jako pozitivní vývoj (totiž návrat bobra do povodí našich řek), se totiž může rázem proměnit v noční můru, pokud si včas neuvědomíme, že každá akce vyvolává reakci. Jen opravdové pochopení mechanismů probíhajících v okolním světě je cestou k řešení problémů. Jistě že každý se nemůže osobně podílet třeba na protipovodňové ochraně. Úplně ale postačí, pokud lidé, kteří tuto problematiku řeší, se nebudou muset zabývat výplody nevzdělaných oportunistů, kteří po přečtení jednoho letáku dospějí k názoru, že dané problematice rozumějí, a pustí se do boje za svoji věc.

Naše popkultura, v níž tak často udává směr našich kroků móda, obchod a zisk je nesmírně prázdná. Připomíná vyfouknuté vajíčko. Jen si to zkuste; vezměte vajíčko, na jeho špičkách udělejte opatrně otvory a vyfoukněte obsah. Právě jste z dokonalého výtvoru přírody odstranili všechno cenné. Zůstala vám v ruce na pohled dokonalá slupka tvořená vápníkem. Je opravdu dokonalá na pohled, skvěle souměrná, jako by se jednalo o dílo předního designéra. Je krásná, ale je prázdná a naprosto k ničemu. Navíc stačí jen trochu silněji stisknout a je po nádheře.

Jistě, nejde jen o krajinu. Pro mne osobně je tato problematika významná, pro někoho jiného je mnohem důležitější cokoliv jiného. Každý z nás ale potřebuje pro svůj život nějaké prostředí. Nějakou krajinu duše. Podvědomě se snažíme si tuto krajinu vytvářet, kdekoliv žijeme.

Netvořme svými schopnostmi jen další a další skořápky. Snažme se pomáhat tomu, aby se náš svět, krajina naší duše, stala lepší. Protože pak budeme lepší i my sami.

Menu