Denně jezdím do práce příměstským vlakem. Denně jezdím pražským Metrem. Denně pozoruji kolem sebe zběsilost lidí, ženoucích se za ujíždějícím vlakem; za soupravou podzemní dráhy, která zavírá dveře a odjíždí do tunelu, aby zanedlouho byla vystřídána jinou, další.
Pokaždé když mne někdo málem porazí, s nepříčetným výrazem v očích a beze špetky ohledu k okolí, cítím vztek a zároveň si říkám: Ano, pospíchají do práce, do školy, za příležitostmi, které mizí v nenávratnu a které je potřeba chytit.
Ale teď si také mimoděk vzpomenu na cestující stejných příměstských vlaků v Madridu, 11. března. Také spěchali? Také chytali příležitosti, stíhali na poslední chvíli naskočit do zavírajících se dveří soupravy, která je vezla vstříc peklu. Určitě řada z nich podobně jako my věřila, že když si pospíší a stihnou právě ten vlak, který právě odjíždí, že si ušetří pár minut, které budou moci využít. K práci? Ke studiu? Budou jej moci věnovat svým blízkým?
Stojí za to spěchat?
Nikdy nevíme, kam nás hektický řád světa dovede. Nikdy nevíme, jestli nás odjíždějící metro doveze k našemu cíli, nebo jestli nás vrhne do zběsilého víru událostí, který nebudeme schopni ovlivnit ani předvídat. Vytvořili jsme si ten řád sami a dobrovolně jsme se do něj vsadili.
Je to dobře?
Ne, asi není. Pro těch 200 lidí z okolí Madridu to určitě dobře není. A těch několik set zraněných si do smrti bude opakovat, proč právě oni museli sedět v tom prokletém vlaku.
Nespěchejte… žádný vlak není poslední…
