Jakpak je ti, Rakousko?

Před pár dny jsem se vrátil z dvoutýdenní dovolené u našich jižních sousedů. Rakousko. Země, se kterou jsme tři století tvořili jedno soustátí. Ovšem naše historie se vzájemně proplétá ještě mnohem déle, logicky od dob prvního osidlování Evropy. Mnohokrát jsem tudy projížděl, většinou cestou do Itálie. Své návštěvy téhle krásné země jsem až do letošního srpna považoval spíše za takové lehké oťukávání. Nastal čas takový dluh smazat a napravit.

Rakousko je země plná paradoxů. Jeho rozloha je o něco málo větší, než rozloha Česka. Většinu, přesněji 88 procent jeho území, zabírají hory. Ale jaké hory! To není jako u nás, kde se každé skupině kopců, ze kterých je vidět pár kilometrů daleko, říká hory. Tohle jsou vesměs masivy, před kterými člověk musí pokleknout. Pod nimi v údolích protékají řeky s nádhernou tyrkysovou barvou, které rok co rok ohrožují malebná městečka v okolí povodněmi při jarním tání. Je to země krásná na pohled, ale těžká pro život. Udržet v chodu infrastrukturu v takovém terénu znamená značné investice. Žít tady jakbysmet. Rakousko má všechny předpoklady pro to, být chudá země. Kupodivu není. V žebříčku indexu lidského rozvoje je na pětadvacátém místě na světě. Zejména v horských oblastech je čisto, relativní pořádek, bezpečno. Nikdo si na potkání nestěžuje, nehází vinu za svoje nedostatky na jiné. Možná je to těmi horami, ty každého naučí nestavět svoji existenci na lži. Rakušanům se evidentně dobře žije, ale platí za to každodenní tvrdou prací.

Strávili jsme dva týdny cestováním po několika spolkových zemích. Vyhýbali jsme se turistickým centrům, jezdili a chodili jsme spíše po cestách méně známých. Poznali jsme kulturu, lidi, gastronomii, každodenní život. A byli jsme vlastně moc spokojení. Asi není náhoda, že jsme si v zemi, ke které nás historicky pojí společné pouto, připadali docela jako doma. Až to rušilo požitek z dovolené „v cizině“. Člověka chvílemi překvapilo, že na displeji telefonu bliká roaming a na skle auta je vylepená cizí dálniční známka. No, i když…

Naší první základnou byl Windischgarsten. Malé městečko na hranici národního parku Kalkalpen je ideálním východiskem pro lehké túry po bílých kopcích v okolí. Město požívá statut místního centra, život tu řídí především návštěvníci zdejších hotelů a lanovky na vyhlídkovou věž nad městem. Klidnější tvář vápencových alp jsme objevili hned první den, a už jsme nehledali jinou. Pod kopcem s křížovou cestou a kaplí, odkud je nádherný výhled na celé údolí a město, jsme vyráželi na první túru po hřebenech zelenobílých kopců. Krajinu tady utváří vápenec a husté lesy. U nedalekého Spital am Pyhrn jsme prolezli soutěskou s vodopády, vyjeli jsme lanovkou do údolí Wurzeralm a prošli kopce, které jej lemují kolem dokola. Po prvních dnech jsme konečně přestali myslet na práci a začali si užívat každý den naší dovolené.

Wurzeralm

Aby to nevypadalo, že jsme se soustředili pouze na kopce: byla chvíle i na výlet za historií. Jediný deštivý den jsme strávili poznáváním města Steyru. Věděl jsem, že se tu vyrábějí traktory a Pandury, ale že mají tak hezké historické centrum jsem netušil. Na každém kroku je vidět živá historie. Není to skanzen, ale není to ani asijská tržnice. Je to staré město, ve kterém žijí a pracují lidé. Samoobsluha v renesančním měšťanském domě nemá svoje oblíbené žlutočervené markýzy, ale decentní označení, které nikoho neurazí, ale sdělí vše, co sdělit má.

Muzeum ve Steyru

Rakousko je zemí, kde si zaplatíte dálniční známku jen proto, abyste pak mohli pořád za něco platit. Platíte za průsmyky, za tunely, za horské silnice. To, za co si připlatíte, je v perfektním stavu. Pokud nepočítáme horské silnice, je to rychlé, pohodlné a bezpečné. V Rakousku se jezdí o něco civilizovaněji než u nás. Jezdí se tu rychleji, a to i na silnicích, které to ne vždy umožňují. Je tu povolená 100, a každý nechť jede tak, jak uzná za vhodné vzhledem ke svým schopnostem a schopnostem svého vozu. V horách jsou silnice vedeny logicky v údolích, a k tomu jsou dost vytížené. Tam, kde neexistuje alternativa dálnice, je jízda po bundesstraße celkem o nervy. Když se zařadíte za těžký transport, tak o dva. Jakmile sjedete z dálnice, začíná tankodrom téměř našeho stylu. Značka „nerovnosti na silnici – 25 km“ není nic neobvyklého.

S fenoménem horských silnic jsme se setkali hned při přejezdu do Východního Tyrolska. Cestou jsme chtěli vidět Tauplitzalm se všemi zdejšími jezery, proto jsme nelitovali zajížďky a vyšplhali se vysoko do hor. Věděli jsme, že máme před sebou ještě nějakých 250 kilometrů a že bychom rádi byli na místě někdy v době večeře, abychom stihli vybudovat základnu na další týden. Když jsme vybírali bydlení, vytipovali jsme si několik hotelů podle jednoduchých kritérií. Za dobrou cenu, s plaveckým bazénem, a někde u Lienz, ať můžeme chodit i do města a ne jen do hor. Hotel se jmenoval Hochlienz, a byl opravdu hned u města. Navigace adresu neznala, ale spolehli jsme se na to, že to prostě nějak najdeme. Na kraji Lienz jsme odbočili z hlavní silnice a za 200 metrů byl před námi první ostřejší svah. Začali jsme stoupat, jedna zatáčka střídala druhou, chvílemi bylo stoupání takové, že jsme museli jet stěží na dvojku. Ujeli jsme sedm kilometrů, když se před námi otevřel výhled hluboko do údolí, a před námi… závora s mýtnicí. Dostali jsme červenou cedulku a začalo to znovu. Levá, pravá, levá, pravá, levá, zatáčky střídaly jedna druhou při takovém stoupání, že nám praskalo v uších. Mezi stromy jsme v jednu chvíli viděli něco, co mohl být náš hotel, ale bylo to už pod námi. Skutečně, posledních pár set metrů jsme sjeli opět z kopce a zastavili u horského sporthotelu. Tohle je skutečně Hoch Lienz. K hotelu vede cesta, která překonává průměrně 15% stoupání na 11 kilometrech délky. Nakonec nám tam bylo krásně, ale ani za týden jsme si úplně nezvykli na to, že každý den překonáváme převýšení 1200 metrů dolů a nahoru.

Dolů to bylo ještě zábavnější. Při prvním sjezdu do města Lienz se nám teplem od brzd roztavily poklice na kolech; po zbytek dovolené jsme je vozili v kufru. Nepříjemné zážitky tím skončily. Město Lienz je přirozeným centrem Východního Tyrolska. Leží v údolí na soutoku řek Drau a Isel, mezi jižním okrajem Vysokých Taur a Lienzskými Dolomity. Městečko má skoro středomořskou atmosféru (na náměstí před radnicí rostou palmy), za kterou vděčí i výjimečným klimatickým podmínkám. Nedaleko jsou pohádková údolí Lesachtal a Virgental, prakticky z každého vrcholku je výhled na další řady skalnatých vrcholů, včetně těch celoročně pokrytých sněhem a ledem. Nenudili jsme se ani chvilku, a spíše nám chyběl čas na to, abychom poznali všechno, co jsme vidět a zažít původně chtěli. Neradi jsme se s Tyrolskem loučili, a nebylo to jen tím, že nám končila dovolená.

Virgental: Prägraten a panorama Rötspitze

Tyrolsko je už odlišnější od poměrů blízkých třeba našemu pohraničí. Samozřejmě je tu odlišná architektura. Jiné jsou tu především tradice, zvyky; na každém kroku jsou vidět stopy hluboké víry zdejších lidí, kteří tu přece jen přežívají v o poznání těžších podmínkách, než my. I uprostřed sjezdovek najdete aspoň malou kapličku, a každou vesnici oznamuje už z dálky vysoká špice kostelní věže, která jako by byla symbolem vztahu zdejších obyvatel k vyšší moci. Asi se není co divit. Když někdo žije v údolí, kde je několik měsíců v roce odříznutý od světa, ateismus nemusí být až tak jednoznačná volba.

Můžete si tu připadat jako na takových velkých farmářských trzích. Čistá příroda a vztah k tradicím dává vzniknout typickým čerstvým pochutinám, často vycházejícím jen z jednoho určitého údolí. Například chléb z Lesachtalu je pojem, za kterým se jezdí z daleka. Výtečné klobásy, uzený špek. Vícedruhová pálenka pregler, která voní jak celý ovocný sad a hřeje jako srpnové slunce na svazích pod horami. Víno, typické rakouské odrůdy, vždy výtečné. A to vše vám nabízejí lidé, se kterými se dá mluvit i obchodovat s takovou nenuceností, že se vám po nich bude stýskat.

O Rakousku se říká, že je to ekologicky příkladný stát. Že tu mají i ministerstvo života, místo ministerstva životního prostředí. Nevím, jestli je to opravdu tím, ale v přírodě mají opravdu čisto. Nebojí se přitom stavět dálnice a silnice skrz národní parky, nebojí se stavět sjezdovky a vleky, cyklostezky mají zcela oddělené od silnic a dýchají čistý vzduch. Asi to nějak jde, bez zákazů a omezování svobody těch, kdo tu chtějí žít. Ovšem, s čestnou výjimkou jednoho negativního fenoménu. Ve všední den odpoledne se polovina města zastaví, protože jím projíždí houf cyklistů v jakémsi neuspořádaném útvaru. Chvíli jedou po cyklostezkách, chvíli po silnicích, chvíli po chodníku. Zásadně neberou ohledy ani zajatce. Chodci se jich dost bojí, i někteří normální cyklisté. Viděl jsem případy, že někteří sami slezou z kola a čekají, až to přejde.

Jo a taky mají v Rakousku krávy. Kupodivu nejsou fialové.

Hofalmské sedlo pod vrcholem Großen Pyhrgas

Podzim v Kamenici

Českokrumlovský podzim

Cesta do Kájova

Zlatá Koruna

Eisenstraße – Ybbstal

Admont