aneb po Itálii cestou necestou
Uplynula letošní dovolená. Byly to dva týdny naplněné tolika zážitky, že nám z toho chvílemi šla hlava kolem. Všechno začalo vlastně náhodou, nabídkou na více než výhodné bydlení v apartmánu v srdci Kalábrie na italském jihu. Vzdálenost od Prahy činila více než 1900 kilometrů, a proto jsem trval na postupných táborech pro cestu tam i zpět. Na cestě nás potkala spousta dojmů, které jsem se pokusil s krátkým odstupem shrnout a utřídit…
Vyrazili jsme z Prahy brzo ráno. Pršelo, byla zima, ale projet přes město se nám podařilo během chvilky. Ukusovali jsme první desítky kilometrů až k hranicím, kde jsme stavěli na poslední jídlo v Čechách. Celou cestu na Přimdu jsem měl pořád divný pocit v pravé noze, bolely mne svaly, nemohl jsme najít pohodlnou pozici za volantem. Teprve když jsem vystupoval, došlo mi, že celou dobu sedím na masivním svazku klíčů v kapse. Proto doporučuji, pokud máte dojem že něco není jak má být, vyplatí se vystoupit a prohledat kapsy.
První postupný tábor jsme měli v kouzelném městečku Sirmione na poloostrově uprostřed Lago di Garda. Předtím nás čekal průjezd přes Německo a Rakousko, zcela bez komplikací, pokud nepočítám mlhu a vytrvalý déšť. Přejeli jsme Brennerský průsmyk a počasí se najednou úplně vyměnilo. Vysvitlo slunce a po první stovce kilometrů v Itálii jsme vyměňovali oblečení za letní verzi. Nejdobrodružnější z celé cesty byl dojezd do centra Sirmione, skrz davy zcela klidných a flegmatických turistů, mezi kterými se občas proplétaly děti bez známek pudu sebezáchovy. Ono na ulici se to ještě snese, ale v průjezdu, kde na každé straně zbývá od zrcátka 10 centimetrů, je takové dítě na koloběžce trošičku obtížný element.
Sirmione je město s nezaměnitelnou atmosférou. Snad je to polohou uprostřed rozlehlého jezera, díky tomu i specifickému klimatu, možná je to tím, že se jedná o město lázeňské. Asi nejvýstižnějším výrazem pro Sirmione je mnohobarevné. Hodně lidí, spousta obchůdků, celá spektra barev. Na každém kroku nové dojmy, proměňující se nálada. Když nás omrzilo staré město, na samém konci poloostrova jsme se prošli po vykopávkách rozlehlé vily Grotte di Catullo. Bylo to sídlo římského básníka a aristokrata Gaia Valeria Catulla, který si zde vystavil sídlo takových rozměrů, že i jeho pouhé pozůstatky člověka ohromí. Vybral si dobře, stejně jako slavná pěvkyně Maria Callas, u jejíž vily jsme bydleli. Sirmione nás očarovalo natolik, že se nám na další cestu vůbec nechtělo. A přitom naše dovolená teprve začínala.
Přejezd na jih Itálie byl jedním ze dvou největších dobrodružství na celé cestě. S každou desítkou kilometrů se zhoršovala kvalita cesty, dilatační spáry na mostech byly více rozbité, tunely temnější a stísněnější, a okolní krajina ztrácela na líbivosti. Vybrali jsme si k cestě adriatickou dálnici, což se nakonec neukázalo jako vhodná volba. Jeli jsme ve čtyřicetistupňovém vedru a to nám na náladě také nepřidávalo. Kousek před Bari nás nakonec do nosu udeřil zápach odpadků a já jsem si vzpomněl na slova francouzského cestovatele DeLessera, který na začátku 19. století napsal: Evropa končí v Neapoli, a to už končí dost špatně. Kalábrie, Sicílie a všechno ostatní už je Afrika. Potřebovali jsme natankovat a místo k benzínce jsme po směrovkách dojeli na sjezd k mýtnici. Zabloudili jsme a ocitli jsme se na síti místních silnic na pomezí Puglie a Kalábrie. Cestu jsme samozřejmě našli, ale stálo nás to půl hodiny a dalších dvacet deka nervů. Celou cestu jsme měli v navigaci zadanou adresu z voucheru. Ricota Grande. Dojeli jsme potmě, po tolika hodinách cesty už mne oslňovaly i semafory. Na udané adrese jsme nalezli několik opuštěných domů, restauraci s cikánskou svatbou a neskutečné hromady odpadků. Byli jsme na dně. Po telefonátu do hotelu jsme dostali jinou adresu, a poté, co jsme cestou málem srazili jednu z místních prostitutek jsme se přesunuli asi o osm kilometrů dále, kde jsme v ulici Via Fiume Ticino nalezli vytoužený resort Il Salice. Připadali jsme si, jako kdybychom dobyli severní pól.
Strávili jsem v Kalábrii týden. Po celou dobu jsem se snažil nalézt cestu ke zdejší krajině, k mentalitě zdejších obyvatel, přiznávám, ne zcela se mi to podařilo. Navštívili jsme Capo Vaticano, Tropeu, jeli jsme se podívat na domečky trulli v Alberobellu, prošli jsme se po nalezišti Héřina chrámu na Capo Colonna u Crotone. Bydleli jsme na místě bývalého řeckého města Sybarisu, které zakladatelé Krotonu (Crotone) srovnali se zemí. Doslova jsme se dotýkali historie, z Kalábrie jsme viděli její minulost i současnost. A i když se mi tam spousta věcí líbila, těšil jsem se odtud pryč.
Pokud mám nalézt nejvýstižnější slovo pro Kalábrii, napadá mne ambivalentní. V celé Itálii, a především na jejím jihu, nemá vůbec nic logiku. Nebo to má logiku, která je pro středoevropana zcela nepochopitelná. V krajině stojí skelety obytných i průmyslových staveb, evidentně řadu let opuštěné. Na každém rohu jsou popelnice, obklopené neuvěřitelnou hromadou zapáchajících odpadků, které nikdo neodváží. Čím horší je silnice, tím větší jsou na ní retardéry. Ve městě Tropea se z vyhlídky díváte na karibsky azurové moře u bělostné pláže, a na byzantskou svatyni na útesu nad mořem. Ve městě samotném téměř nenarazíte na opravený dům, a pokud sejdeme k moři, vidíte sice impozantní panorama města na skalách, ale vše to působí dojmem, že se to na vás každou chvíli zhroutí. Vše se řeší jen cedulemi, že parkovat pod městem je možné pouze na vlastní nebezpečí. Je těžké ponechat si z takového celku jen pozitivní dojem. Podobné je to v Alberobellu, kde nebýt památkové zóny domečků trulli, které jsou bezesporu krásně opravené a udržované, působí zbytek města vysloveně nehostinným dojmem. Dva světy tu sousedí tak těsně, že to úplně bije do očí. A rozpačitý dojem nespravil ani výlet do Crotone. Kalábrie je jako zdejší pepperoncini nebo kalábrijské víno – ostrá, silná, a nezapomenutelná. Člověku se dostane pod kůži, ať se mu to líbí, nebo ne.
Často se hovoří o pověstné pohostinnosti obyvatel Kalábrie. Nevím. Setkávali jsme se spíše s lidmi v obchodech, kde pokud jsme dali najevo třeba jen trapnou snahu hovořit italsky, byli neskutečně milí a ochotní. A pomalí. Jediné třecí plochy vznikaly při tankování benzínu, protože někteří pracovníci obsluhy nedokázali pochopit, že pokud otevírám kryt nádrže klíčkem od zapalování, tak jejich služby nepotřebuji. Prodavač v Tropeji byl spíše nepříjemný, obsluha v obchodě v Alberobellu nás ignorovala. My jsme neignorovali jeden z projevů místní vřelosti, a to byl výskyt terénních sociálních pracovnic (česky řečeno děvek) u silnic přímo v turisticky exponované oblasti už ve 3 hodiny odpoledne. Přišlo nám to zcela šílené. Je to zvláštní, ale v Kalábrii je mnohem jednodušší sehnat placený sex, než kus melounu.
Po týdnu jsme se vydali zpátky na sever, do městečka Colá kousek od Verony. Tentokrát jsme zvolili cestu po hlavní Italské dálnici, kolem Neapole, Říma, a Florencie. Cesta proběhla tak hladce, že jsem tomu ani nechtěl věřit. Byla to příležitost zkoumat mentalitu zdejších řidičů. Je známo, že italský řidič není zaměnitelný s ničím jiným, s čím se v Evropě setkáváme. Jeho pohyb po silnici připomíná Brownův pohyb molekul. Pohybují se v malých vozidlech, uspořádáni do pruhů nikoli podle vodorovného značení, ale podle toho, jak to zrovna vyjde. Malá autíčka se v okamžiku vzniku dopravní situace (to znamená, když dojedou kamion) začnou zmateně pohybovat do stran sem a tam. Po pár vteřinách pochopí, že kamion se nevypaří a že všichni najednou neprojedou. Postupně protečou levými pruhy kolem překážky a pokračují v cestě. Občas někdo přibrzdí, aby mohl stáhnout okénko a vyházet z něj papírky, sáčky, zbytky jídla, plechovky od nápojů. Většinou potom zase zrychlí. Italský řidič neumí v nejmenším předvídat, všechny situace řeší beze smyslu pro defenzivní jízdu. Nepřerušovaná dvojitá čára není zeď. Směrovky jsou na ozdobu, a když už se zapnou, blikají pak už po zbytek jízdy. Do průběžného pruhu najíždí bez rozmyslu, při odbočování z dálnice je schopen téměř zastavit v průběžném pruhu. Nejen na dálnici, ale kdekoli platí – Ital nejede když má přednost, ale když má místo. Představte si ty nejhorší zvyky českých řidičů a vynásobte je deseti; dostanete typického italského řidiče.
Ještě jeden italský zvyk mi příliš nesedí, a to je dodržování zvyklosti jíst až ve večerních hodinách. Nemožnost najít se po celodenní cestě byla v Lazise u Lago di Garda dost otravná. Jinak nás ale zdejší dvoudenní pobyt nadchl. Výlet do Verony byl perfektní, i když nás z něj nakonec vyhnalo špatné počasí. Viděli jsme slavnou arénu, nasáli jsme atmosféru Piazza delle Erbe a už jsme šli ke Casa di Giulietta Capuleti. Dům Julie Kapuletové. Jinak by to byl tuctový veronský dům, ale má na dvoře takový zvláštní balkon, o kterém se toho povídá… a taky je tam socha. Socha Julie. Je z bronzu. A je ohmataná. Celý svět prožívá ideál lásky, vydává se do Verony uctít nejslavnější milence všech dob. Všichni mají plnou hlavu posvátného citu a nakonec té chudince ohmatají prsa. Zbytek dne jsme prožili v Lazise, dalším pěkném městečku u jezera Garda. I v dešti mělo stejně příjemnou atmosféru jako Sirmione, jen o něco méně barevnou. A čekal nás už jen dojezd domů.
Vyrazili jsme od hotelu pod zataženou oblohou, začínalo krápat a foukal vítr. Mířili jsme na sever, z nájezdu na dálnici nás skoro sfouknul prudký vítr. U Trenta začalo pršet. Teploměr na palubce se choval jako počítadlo kilometrů, ale ubíhal směrem dolů. U Bolzana se z deště stal liják, ve kterém nebylo skoro vidět na cestu. Najednou se z nájezdu na dálnici připojilo auto s čepicí sněhu na střeše. Jen jsme naprázdno polkli, a potom podruhé ve chvíli, když jsme v protisměru viděli sněžné pluhy. Do deště se začaly míchat první sněhové vločky a proti nám po dálnici už skoro nic nejezdilo. Do Brenneru jsme vjeli ve chvíli, kdy se déšť definitivně změnil v mokrý sníh, teplota spadla pod nulu a my pokračovali v cestě třicítkou. Už jsem zažil hodně, ale průjezd průsmykem nad Innsbruck byl skoro nejdelší trasou, po které jsem se kdy vydal. Sníh se míchal do deště skoro až na německé hranice, a teprve za Mnichovem přestalo pršet. Prořítili jsme se Německem na hranice a na Přimdě jsme přejeli k restauraci, kde jsme si objednali něco neitalského, bez bazalky a oregana. Byli jsme rádi že jsme doma, čtrnáct stupňů v Praze nám po Brenneru připadalo jako teplo a začali jsme se těšit na další akci.
Itálie mne dosud neoslovila. Uznávám, že je to země s fascinující historií, země nabízející krásné scenérie, místy pestrou krajinu a nesmírné kulturní dědictví. Pro pochopení toho, co tam člověk zažije, je asi vhodné si přečíst alespoň ve zkratce historii Itálie jako státu a Italů jako národa. Potom pochopí, proč je jih tak rozdílný od severu. Ale i tak tvrdím, že mentalita Italů je mi nadále cizí a Itálie jako taková je pro mne nepřístupná a svým způsobem nepochopitelná. V životě jsem asi dvacetkrát projížděl přes Regensburg. Pokaždé si říkám, že až budu mít jednou pár hodin navíc, že si zdejší centrum zapsané na seznamu UNESCO prohlédnu. Skutečně pokaždé. Na cestách po Itálii jsem projížděl kolem měst skrývajících nepředstavitelné poklady, za kterými jezdí turisté z celého světa: Řím, Bologna, Florencie, Siena. Snažil jsem se cítit podobnou potřebu. Jediné, co jsem hledal, byly směrovky pro další cestu.
Svoji cestu k duši Itálie pořád ještě hledám.
