Každý fotograf zpracovává ve své práci určitá témata. Provází jej celý profesní život, objevují se v různých fázích jeho tvorby. U mne to není jinak. Prvním tématem, které zpracovávám, jsou kontrast i harmonie protínajících se linií. Linie jsou všude kolem nás, potkáváme je snad na každém kroku. Někde tvoří pravidelnou mřížku, někde se vzájemně kříží a vytvářejí pavučinu, kterou na první pohled ani nevidíme. Je to možná průvodní jev mého dost technicistního pohledu na svět, ale právě skryté obrazce čas, přímek a křivek probouzejí moji představost na každém kroku. Trochu s tím souvisí i odnož tohoto tématu, se kterým občas pracuji, a to je téma cesty. Ale tím už se dostáváme k přesahu do dalších témat, protože cesta nemusí být jen vyšlapaná v trávě; cesta může vést i naším životem, ovšem tak jako tak, všechny cesty mají cíl.

Velmi důležitým tématem je pro mne věčná krása. Tímto pojmem označuji těžko popsatelnou krásu, skrytou v ladných křivkách a liniích ženského těla, v lidském úsměvu nebo někde hluboko v rozzářených očích. Je těžké ji zachytit, stejně jako je těžké ji popsat. Není závislá na věku, tělesných mírách, barvě očí, sociálním postavení nebo náladě. Je všude přítomná, věčná, nadčasová i pomíjivá. Poměřujeme ji podvědomě, na základě citu, který je nám vrozený tisíce let. Objevujeme její mizivé stopy v architektuře, umění, v krásném písmu a já se ji pokouším zachytit na fotografii.

Teprve poměrně krátce jsou mým fotografickým tématem mezilidské vztahy a emoce. Je to nesnadné téma, už jen proto, že žijeme v relativně přetechnizovaném světě. Ve světě oproštěném od lidskosti, ve kterém sdělování těch nejprostších emocí je jakoby na obtíž. Denně se setkáváme s jejich jasnými projevy, ale neumíme je rozpoznávat, číst a reagovat na ně.

Lidské emoce provokují obrazotvornost. Provázejí nás na každém kroku; jsou nedílnou součástí našich instinktů, našeho přirozeného bytí. Přesto, čím dále dospělo lidstvo po stránce vzdělání a vyspělosti, jako by nás emotivní stránka komunikace obtěžovala. Je snadné někomu ublížit po telefonu, napsáním textové zprávy nebo třeba jen odesláním mailu. Nevidíme bezprostřední reakci – vztek, slzy, bolest – a čím dál častěji potřebujeme návod k použití, jak spolu vzájemně jednat při osobním kontaktu. Přesto stále máme svou přirozenost, svoje city a emoce, které si vždy najdou cestu na světlo skrz příkrov civilizačních návyků. Může to být láska, nenávist, bolest, přátelství, mateřské city, naděje. Paleta motivů je snad nekonečná. Každý má tisíce podob, které se snažím objevovat a zachycovat na svých snímcích.

„Fotoaparát je pomůcka,
která učí lidi, jak vidět bez něj.“

Dorothea Lange