Ekologie & ekologismus

Zkoušeli jste někdy diskutovat s ekologistou, odpůrcem globalizace, bojovníkem za ulice lidem a podobně? Já ano. Je to velice poučné. Nikde se nesetkáte s tak koncentrovanou hloupostí, fanatismem a bezduchou propagandou jako u těchto lidí. V diskusi nepoužívají argumenty. Vymýšlejí si, účelně manipulují se statistickými údaji tak aby to vypadalo že mají pravdu. Lžou. Neustále a pořád. A v okamžiku kdy se dostanou do úzkých – například tehdy, když diskutují s člověkem který se v dané probelamtice vyzná – nazvou jej demagogem, nebo ještě lépe, fašistou. I mně se dostalo tohoto oslovení, a to hned několikrát.

Rád bych podotkl, že rozhodně nejsem fašista. Tato ideologie je mi cizí, stejně jako všechny ostatní. Tito lidé však toto oslovení používají často a rádi. Označují tak někoho, kdo s nimi pouze nesouhlasí a chce říci objektivní pravdu. Anarchisté, ekologisté, odpůrci globalizace a všichni podobní – cíleně lžou a vědomě zakrývají pravdu. A škodí tím skutečným odborníkům, kteří jsou takhle názorově ztotožňováni se zfetovanými jedinci potácejícími se s bubínky Prahou…

Ptáte se kdo jsou to ti ekologisté? Téma ekologie je široké. Náš současný svět se nachází ve stavu, kdy by bylo nemožné ignorovat snahy o nápravu znečištěného životního prostředí. Lidé se musí ke svému okolí chovat lépe než dosud. Musí… a většinou také chtějí.

Je to téma které je popularizováno a zneužíváno. Jedni nejvíce křičí a ukazují se v televizi, běhajíce před Taxisovým příkopem nebo přivazující se ke stromům. Druzí se soustřeďují na právní kličky, a komplikují výstavbu staveb které po svém dokončení přinesou snížení emisí, zlepší životní prostředí v daném regionu a umožní to, po čem tihle všichni volají – totiž trvale udržitelný život.

Ve svém zaměstnání se dostávám do přímého kontaktu s těmito rádoby-ochránci přírody. I když to většina z nich možná v jádru myslí dobře, ve finále dělají jen a pouze škodu. A ani si neuvědomují jak vážný dopad mají jejich neuvážené činy. Mohu prohlásit, že žádné občanské sdružení které si dává za cíl ochranu přírody ve skutečnosti přírodu ani prostředí k životu nechrání. Pouze škodí všem okolo.

V posledních letech prakticky každá stavební investice (nejen dálnice, či supermarket, ale i byty nebo obnova parku) narazí na razantní odpor. Tento odpor prodlužuje lhůty výstavby – a to v lepším případě, často však znamená úplné zastavení investice.

Stavební firmy prosazují své stavby velice obtížně, tím více překvapuje, že nejeví snahu svoji činnost vzájemně koordinovat, domnívajíce se zajisté mylně, že jejich spor je výjimečný a že zrovna oni se se svými odpůrci dohodnou. Všechny znaky přitom ukazují, že

  • odpor vychází vždy z jedné ideologie, ač se týká širokého spektra problémů
  • jsou používány podobné, často identické prostředky k zastavení či oddálení investice
  • odpůrci jsou velmi dobře organizováni
  • prostředky používané k negaci výstavby jsou voleny až překvapivě kvalifikované.

Naskýtají se pak zcela legitimní otázky, zda je možno volit optimální strategii v existujících sporech, jaká tato strategie má být a kdo je odpovědný za překonání stávajícího stavu.

Před úvahou o možných způsobech obrany je třeba vyjasnit si několik základních pojmů a hledat motivaci jak vlastních účastníků sporů, tak jejich chování.

Odpůrci výstavby jsou často nazýváni „ekology“, či „zelenými“. To je velice nepřesný název a je třeba jej rozebrat. Termín ekolog přebírají často media a pokládají tento pojem za název pro povolání či přímo poslání. Ve skutečnosti je ekologie tvrdá věda, která pouze popisuje složité interakce v přírodě, které při jednoduchém vyjádření nezbytně vedou k deformaci výsledků. (I když je rozhodně pravdou, že být ekologem může přinášet trvalý příjem, což je jeden z atributů povolání). Ekologie, podobně jako například matematika nehodnotí, pouze se snaží vystihnout vztah a rozměr problému. Obdobně jako matematik nestanovuje, zda je lepší X, nebo Y, tak ani ekolog neinterpretuje, pouze hledá vztahy a jejich příčiny. Osoby, obecně nazývané ekology jsou však spíše zastánci určité ideologie, kterou aplikují na různé lidské aktivity. Rozbor těchto ideologií by zasluhoval samostatné pojednání a byl by zcela určitě velmi poučný. V těchto ideologiích se dají zcela zřetelně rozpoznat prvky náboženských (Matka Země, Příroda apod.), či politických seskupení. Pro potřeby této úvahy, která pouze hledá použitelné definice není však tato úvaha rozhodující. Postačí snad, že je zřetelně patrná ideologizace problému, která velmi dobře přispívá k sjednocení, často velice odlišných, skupin. Pro převahu ideologie nad poznáním, rétoriky nad reálným hodnocením i zcela zřejmé intolerance k argumentům odpůrců doporučuji používat místo názvu ekolog termín ekologista (dle vzoru komunista, jehovista apod.). Termín dle mého názoru dobře vystihuje přístup těchto subjektů k hodnocení problému i způsob získávání příznivců, či argumentace.

Termín zelení je podobně rozporuplný, často znamená název politické strany (v Čechách ostatně zcela neúspěšně, což je pravděpodobně chybou, ale zároveň důkazem o jak různé subjekty v této kauze jde), často skutečné příznivce přírody výše definovanými ekologisty spíše zneužívané. Doporučuji zcela se zříci tohoto termínu, protože je příliš obecný a přesné definici se úspěšně vzpírající.

Těmito zamlženými a nepřesnými termíny jsou ostatně ekologistické kauzy přeplněny. Za zmínku stojí a pro ilustraci může posloužit snad poslední, často frekventovaná fráze, a sice trvale udržitelný rozvoj. Vznikla na celosvětové konferenci ekologů, přesněji řečeno na konferenci, jíž se účastnili ekologové, ekologisté a politici. TUR byl definován jako východisko z nouze, protože nebylo možno připustit, aby se konference (pořádaná ostatně za peníze daňových poplatníků) rozešla zcela bez výsledku. Vznikl tak pojem, který si okamžitě po ukončení konference vykládal každý zcela jinak. Nicméně je na světě, je vzýván a je trvale použitelný pro zdůvodnění čehokoliv.

Opustíme teď ale pole definic a úvah o zmatcích ve vlastním ekologistickém hnutí a věnujme se hlavnímu účelu této stati, tj. hledání cesty, jak naznačené potíže překonat.

Odpůrci jsou dobře organizováni, používají zdánlivě jednotné ideologie a na první pohled vytvářejí dojem kompaktního tělesa. Zdaleka tomu tak ve skutečnosti není a v poznání motivace dílčích zájmově odlišných frakcí je jediná cesta k efektivní obraně.

Rozborem jednotlivých případů se dají rozpoznat tři zcela odlišně motivované skupiny, jejichž sílu tvoří až synergický efekt:

  • V první řadě jde o politiky (komunální i celostátní úrovně), politiky bez fantazie a bez jakékoliv představy, čím by mohli upoutat voliče, kteří si zvolili „ekologii“ jako nejlehčí cestu na tribuny. Snažší cesta snad vede jen přes nacionalismus, který podobně jako tato zcela nevinná věda je srozumitelný v určité interpretaci každému. Jedinou jejich motivací je touha být viděn a slyšen. Pokud se tak neděje, hledají jinou, rychlejší cestu k popularitě a jejich zájem o ekologii se vytrácí.
  • Druhou skupinu tvoří oportunisté, kteří z té které konkrétní akce mají hmatatelný prospěch. (Jejich firma získá lukrativní zakázku, před domem jim nevyroste dálnice, či supermarket, „ekologická“ pře je výhodnou právní kauzou). Tito lidé lokální a osobní zájmy obléknou do slušivého hávu „ekologie“ a pak věrohodně hájí zájem celospolečenský. Je mediálně zajímavější – a samozřejmě účinnější – chránit biotop ohrožených mravenců, než přiznat osobní nechuť mít v sousedství další dům. Na výsledku jsou osobně a zcela hmatatelně motivováni.
  • Třetí skupinu tvoří sociální outsideři až religiózně orientovaní na daný problém. Jde velice často o osoby společensky handicapované vzrůstem, vadou řeči, vzhledem či absencí perspektivy uplatnění, osoby hledající své místo v komunitě. Nemajíce jiné poslání fanaticky a nesmírně pečlivě pracují pro blaho všech. Neznají jiný způsob seberealizace, než boj o životní podmínky slepic, či kácených stromů.

Přehled ukazuje, že dotčené skupiny jsou sice různě motivovány a mají zcela odlišné důvody pro svoje aktivity, nicméně jsou na příslušné kauze závislé natolik, že její vyřešení znamená ztrátu. Ztrátu tématu pro politika, či jiného zisku pro oportunistu, či konečně ztrátu životního poslání pro jinak opomíjeného outsidera.

Pro úplnost stojí za zaznamenání, že na činnosti těchto vyhraněných skupin samozřejmě parazitují další entity. Za zmínku stojí vesele bující „ekologická“ byrokracie obsazující ministerstva, městské a obecní úřady, která bojuje o další a další kompetence (v posledních letech např. snaha o ovládnutí územního řízení, či vodního hospodářství). Zapomenout nelze ani na novináře, kteří (podobně jako politici) hledají – a v „ekologii“ nalézají – téma zpracovatelné s minimálním úsilím. Novinář, který si je vědom pouhého rozdílu mezi pojmy emise a imise je již považován za odborníka, ten, který tyto dva pojmy je schopen dokonce správně použít je pak hoden vést samostatnou odbornou rubriku ve většině periodik.

Jak bylo výše uvedeno není ani jedna z výše definovaných tří skupin přístupná dialogu prostě proto, že je přímo závislá na existenci kauzy samé a její hlavní motivací (až na část oportunistů) není problém vyřešit, ale eskalovat. Vyřešení se nebrání pouze v případě, že úspěšná činnost je dobrou reklamou pro případy další. Je tedy zcela zbytečné tyto lidi přesvědčovat, hledat pro ně relevantní argumenty, či pokoušet se o kompromis.

Všechny tři skupiny jsou však přímo závislé na veřejném mínění, jehož podporou neustále argumentují. Veřejné mínění je legitimuje k čerpání grantů, umožňuje ovlivnit tvorbu veřejných rozpočtů a samozřejmě i oblast územního plánování, které je jednou z hlavních kompetencí samosprávy na úrovni obcí a měst. Bez podpory veřejného mínění ztrácí politik motivaci, oportunista peníze a outsider možnost vyniknout. Cesta k postupnému vyrovnání vztahu stavebník – ekologista vede tedy zřejmě jen a pouze tímto směrem.

Jsou-li výše popsané závěry správné, a cesta k úspěchu vede přes získání veřejného mínění je pak otázkou, jak toho dosáhnout. Nezbude asi nic jiného, než kopírovat dosud úspěšnějšího protivníka, který

  • nerozděloval případy dle věcné náplně, ale stejně zapáleně působil v případě Temelína, dálnice či drůbežárny;
  • zastával zcela demagogicky jednu ideologii;
  • mluvil vždy prostě a srozumitelně i o věcech, které tímto způsobem prostě popsat nelze;
  • dokázal si získat media akčností svých aktivit (happeningy, masky, průvody).

Zřejmě obdobně by tedy měli postupovat postižení (ale i v budoucnu postižitelní!!!) stavebníci, tedy:

  • spojit dosud dílčí úsilí, například investorů dálnic, jaderné elektrárny, i ostatních oborů v práci s medii;
  • jednoznačně hlásat a dokládat ideologii rozvoje;
  • naučit odborníky mluvit srozumitelně a nebát se ani velkých zjednodušení problému;
  • propagaci svých aktivit věnovat více zdrojů a fantazie tak, aby pro media bylo téma zajímavé přesto, že se žádný generální ředitel nepřiváže ke stromu řetězem.

Můj pohled je bezesporu zaujatý. Nemám žádný majetkový vztah ke stavbám pražského Městského okruhu. Přesto mi doopravdy vadí, že stavební povolení na východní tunelovou troubu Mrázovky se zdrželo o dva roky, a díky tomu muselo hlavní město Praha vydat více financí na stavbu. Pouze proto. Stejné průtahy nás čekají i v blízké budoucnosti. Je jen na veřejnosti, jak se k těmto snahám o ničení a škodě za každou cenu postaví.

Vývoj se nedá zastavit. Lidstvo si musí najít cestu, a rozhodně není možné nějakým kouzelným proutkem zrušit automobily a průmysl. Nelze vrátit lidstvo do jeskyň. Člověk dne potřebuje k životu i elektrickou energii, a tu musí někde efektivně, čistě a levně vyrobit. No a taky se potřebuje občas někam dopravit. Elektrárny a tunely lidstvo potřebuje. Otázkou je, jestli potřebuje politiky, oportunisty a sociální outsidery. A co si o tom myslíte vy???

Menu