Bourají nám Prahu

Byl jednou jeden pán, který se jmenoval Petr Kellner. Měl hodně peněz, se kterými nakládal mnohem lépe, než většina podobně bohatých. Mnohem lépe, než stát, města, nebo neziskové organizace. Byly to jeho peníze, které si sám vydělal, tak si s nimi mohl dělat, co chtěl. Jednou se rozhodl, že si koupí velký ohyzdný dům, zbourá jej a místo něj postaví školu.

Protože svoje bohatství vybudoval tím, že pracoval na svých snech, opravdu hotel koupil. Nechal si namalovat projekt, oběhal úřady kvůli razítkům a jednoho dne přišlo na to, že se měl hotel na jeho pozemku začít bourat. Zvedla se vlna odporu. Najednou se objevily desítky zastánců hotelu. Přece ho mají všichni rádi. Je krásný, jedinečný, úžasný, všichni k nám tu stavbu jezdí obdivovat. Že se nevyplatí jej provozovat? To nevadí! Tak se to zadotuje, nebo to budem provozovat v červených číslech, ale v žádném případě nebourat. Vekslák nám Prahu nezbourá, my ji nedáme!

Jsem rád, že vekslák Prahu bourá.

Tedy, ne že by se mi tahle rétorika líbila. Nemíním soudit, jestli Petr Kellner je, nebo není vekslák. Ten člověk mi není nesympatický, ovšem v tomto případě je pro mne jeho osobnost zcela podružná. Vnímám absurditu dnešní doby, kdy se desítky lidí mění v obránce jakýchsi blíže nedefinovaných hodnot, které nám ostatním zřejmě unikají. Hotel Praha byl ohyzdné betonové monstrum, zastiňující domy v přilehlé ulici, viditelné z velké části města, zcela nezapadající do okolní zástavby. Předimenzovaná stavba reprezentovala namyšlenost komunistického režimu. Jeho pohrdání kulturními hodnotami, a neschopnost přemýšlet při výstavbě o provozních nákladech.

Když si socialističtí papaláši na místě bývalého parku vystavěli hotel Praha, nikdo jim v tom nebránil. Nový majitel si koupil dům i s pozemkem a chce ho zbourat. Možná postaví stavbu citlivější k okolí, decentnější, pokornější. Možná ne. Rozhodně ji ale postaví za své peníze a na svém pozemku. Pokud dodrží parametry dané legislativou, je to pouze jeho věc!

Levicoví intelektuálové, kteří protestují proti čemukoliv, co jen naznačuje možný rozvoj a posun k lepšímu, by se měli naučit respektovat několik zásadních hodnot, bez kterých civilizovaná společnost nemůže fungovat. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a práva s ním související, jsou jednou z nich.

Nedávno jedna úspěšná módní návrhářka nechala zbourat památkově chráněnou vilu, jen kousek od hotelu Praha. Tedy, nechala zbourat… prý na vilu spadl strom a celou ji zbořil. Paní se k tomu vyjádřila. Ať ji necháme v klidu tvořit, aby mohla na pozemku konečně postavit něco, co je hodno jí i samotné čtvrti. Ona porušila pravidla, Kellner nikoli. U jejího pozemku nestál jediný aktivista, lidé se nešikují do jedné řady v boji proti jejím aktivitám. Ale místo toho čteme, že vekslák bourá Prahu. Je to celé takové… podezřele Zelené.

Menu