Bezmasíčka

Už je to pěkně dlouho, co na Bělehradské otevřeli vegetariánskou restauraci. Teda, nic proti. Já vegetariány respektuju, stejně jako respektuju věřící nebo lidi, který se dokážou nadchnout pro cokoliv. Je to jejich věc. A pokud ostatní respektujou můj životní prostor, moje názory a moji svobodu, ať se sami krmí obilnými klíčky a zapíjejí to třeba ironem, že jo.

Je teda pravda, že jsem pár militantních vegošů v životě potkal. Říkám jim bezmasíčka. Jedna taková milovnice neplnohodnotných bílkovin na mne kdysi hystericky prskala, že jsem vrah, protože jíst maso je vražda. A že když chci mír (kdo by kurva nechtěl?), že musím jíst jen zeleninu a soju, bejt veggie a jezdit na kole. Jinak že mám na rukou krev a budu mít špatnou karmu. Řek jsem jí tenkrát, že je mi to fuk, protože mám doma ústřední topení a rozvod teplý vody po celým baráku z kotelny, byla to fakticky moc pěkná scénka. Čím víc jsem byl nad věcí, tím víc byla nepříčetná. Možná v tom hrála roli její dost nevyvážená životospráva a tou cestou nalomený zdraví, i to duševní. Nebo byla frustrovaná nějak jinak, bůhví. Mimo jiný mi tvrdila, že maso od momentu porážky hnije a kazí se a proto že taky máme v žaludku hřbitov, heč.

No, nevím. Pokaždé, když jdu přes roh Tyláku, nebo přímo Bělehradskou ulicí, cítím posledních pár měsíců z té jejich jídelny takový smrad, že s takovým jsem se nesetkal ani při své brigádě v masně. A že jsem tam zkusil přivonět ledacos. Ale ani naložený maso na uzení, ani dršťky zapomenutý přes víkend venku z lednice, ba ani ledvinky s prošlou záruční lhůtou nesmrdí tak, jako vegetariánská jídelna. A to je prostě fakt.

Menu